Na začátku roku proběhla na Literární hysterii soutěž. Jejím cílem bylo napsat povídku, v níž se bude vyskytovat motiv útěku z reality. Drtivá většina povídek měla fantaskní povahu, spousta z nich často pracovala s novými (alternativními) světy, magickými schopnostmi a kouzelnými bytostmi, ale také s motivem zmatení smyslů a snů. Mnohdy nebylo jasné, zda se tento fantastický prvek skutečně odehrál, nebo zda to byl jen sen či představa protagonisty. To mě dovedlo k myšlence, která se v literární teorii omílá už pěknou řadu let: Jak moc můžeme těmto postavám vlastně důvěřovat, pokud není z díla jasně patrné, kde je hranice reality a představivosti? A co teprve v situaci, kdy jsou tyto postavy pouhými dětmi, jejichž vnímání světa může být velmi často zkreslené a zjednodušené? Můžeme jim věřit?

Stejný vzorec se ve fantazijní literatuře vyskytuje opakovaně – chlapec či dívka žijí v ne úplně příznivém prostředí. Mohou vyrůstat u nemilujících opatrovníků (Harry Potter, Matylda od Roalda Dahla), nebo se delší dobu nacházejí v tíživé životní situaci (děti z Narnie zastihla válka, Karlík Bucket z Továrny na čokoládu je členem početné, avšak velmi chudé rodiny). V dalším případě na denní bázi prožívají nějaké jiné komplikace, jako je šikana (Bastian v Nekonečném příběhu), eventuálně za sebou mají čerstvý prožitek traumatu (Jacob a tragická smrt jeho dědečka, jíž byl svědkem v Sirotčinci slečny Peregrinové).

Všechny tyto děti spojuje nějaká obtížná životní situace. V určitých ohledech jsou na prožívání a řešení těchto stavů samy – bez rodičů a bez přátel. Na takového jedince v nevhodném prostředí, v nedobrých vztazích a o samotě může významně působit právě představivost (o takových jedincích se pak říká, že jsou osobnostmi náchylnými k fantazírování). Ostatně se o tom zmínil už Sigmund Freud, který řekl, že „člověk užívá své fantazie k uspokojování svých ve skutečnosti nesplněných přání“. 

Představivost je pro děti únikem od neřešitelné a mnohdy kruté reality. Situace může eskalovat až do takové míry, že se u nich projevuje tzv. maladaptivní snění – uzavřou se do svého nového světa, v němž jsou nějakým způsobem (na rozdíl od reality) výjimeční. Je to pro ně únikový mechanismus, který jim dovolí na chvíli vydechnout, dopřát si toho, po čem skutečně touží. 

Tato výjimečnost v alternativním světě se může projevovat různě. Jednak může vést k přisuzování magických schopností (Matylda začala ovládat telekinezi), jednak může dojít ke změně jejich role a důležitosti – najednou jsou pro svět podstatní (sourozenci Pevensiovi jsou předurčeni porazit Bílou čarodějnici, Bastian má zase v Nekonečném příběhu v rukou záchranu celé říše Fantazie). V dalším případě dojde k vytvoření celého nového světa, celého nového univerza (to opět vidíme v Narnii, ale třeba i u Jacoba a jeho komunity podivných bytostí). Harry Potter v tomto ohledu kombinuje všechny tři možnosti. 

Asi se všichni shodneme na tom, že se ve všech popisovaných příbězích jedná o čirou fikci (ačkoli sám stále čekám na dopis z Bradavic a celé své dětství jsem nechápal, proč nemohu telekineticky hýbat různými předměty tak jako Matylda). Co když ale jde o fikci i na rovině fikčního světa? Co když si všechny vyjmenované postavy svůj svět nebo své schopnosti prostě jen vysnily, protože už nezvládaly svoji realitu?

Děti v těchto románech potlačily své traumatické životy a najednou se (obvykle nečekaně a neplánovaně) objevilo takřka magické řešení jejich problémů. Postavy prožily dobrodružství hodné rytířských ság, skolily pár draků, naučily se používat magii a našly si přátele na život a na smrt, aby se po tomto zážitku nakonec dostaly  zpátky do onoho nešťastného bodu, v němž jejich vyprávění začalo. 

Harry se ocitl zpět v přístěnku pod schody. Matylda se navrátila ke svým snobským rodičům. Sourozenci Pevensiovi po letech objevili v lesích almaru, která je posunula v čase i prostoru. Bastian se po bouřlivé noci vydal znovu do školy, aby čelil svým agresorům. Jacob prošel jeskynním portálem, aby se vrátil z časové smyčky do běžného života. Prožití příběhu tak bylo pro tyto postavy mnohdy transformační a terapeutické, posunulo je to v uvědomění si vlastní hodnoty. 

Pokud přijmeme, že je fantazijní literatura takto stavěna, najednou se nám jednotlivé scénky z knih mohou ukazovat v úplně jiném světle – třeba jako následující ukázka ze závěrečného dílu Harryho Pottera:

„Je tohle skutečné? Nebo se to všechno děje jen v mé hlavě?“

„Samozřejmě že se to děje v tvé hlavě, Harry, ale proč by to proboha mělo znamenat, že to není skutečné?“ 

(Harry Potter a Relikvie smrti, kapitola 35., zkráceno)

Stejně tak můžeme odlišně chápat i Karlíka a továrnu na čokoládu. Přijmeme-li možnost, že se celá návštěva továrny odehrála pouze v Karlíkově představě, nabízí se nám zcela jiné chápání závěru příběhu. Co třeba taková metafora pro smíření se se smrtí blízkých? Příběh končí tím, že Karlík vyhrál továrnu Willyho Wonky. Po prohlídce továrny se vracejí skleněným létajícím výtahem do rozpadlého domku chudé rodiny Bucketových: 

„Náš domek je v troskách,“ řekla paní Bucketová.

„Vážený pane,“ řekl pan Wonka a srdečně panu Bucketovi potřásl pravicí. „Velice mě těší, že vás poznávám. A pro domek se netrapte. Beztak ho ode dneška nebudete potřebovat.“ 

Dědeček Pepa a Karlík vysvětlili, co se jim za celý den přihodilo. Ale stěhovat se do továrny odmítli všichni i potom. 

„To radši umřu tady ve své posteli!“ řekla babička Pepička.

„Já taky!“ přidala se babička Jiřinka. 

„Nikam se nestěhuju!!“ oznámil pevně dědeček Jiří. 

A tak nakonec pan Wonka, dědeček Pepa a Karlík, nedbajíce jejich bědování a hubování, šoupli prostě postel do výtahu. A za ní tam vmáčkli pana a paní Bucketovy. Pak teprve nastoupili do kabiny sami. Pan Wonka stiskl knoflík. Dveře se zavřely. Babička Jiřinka zapištěla. A výtah se odlepil od podlahy a jako střela vyrazil dírou ve střeše k širé obloze. 

Karlík vylezl na postel a pokoušel se upokojit stařečky, kteří byli zkoprnělí strachy.  „Nebojte se, nemáte čeho,“ tišil je. „Tady jste v naprostém bezpečí. A cestujeme do toho nejlepšího místa na světě!“ 

„A bude tam pro nás všechny dost jídla?“ zeptala se babička Pepička. „Šilhám hlady. Celá rodina šilhá hlady!“ 

„Dost jídla?“ rozesmál se Karlík. „Chachá, jen počkejte, až tam budem!“

Karlík a továrna na čokoládu, kapitola 30., ukázka je pro účely článku zkrácena)

Pokud by tomu tak skutečně bylo, nevyplývá nám ze závěrečné pasáže, že Karlíkova rodina zemřela hlady a bídou? Willy Wonka jako postava Smrtky, která bezohledně vezme celou rodinu „pod svá křídla“ a odletí s nimi nahoru, do nebe, na „nejlepší místo na světě, kde budou v naprostém bezpečí a nebudou strádat“. 

Jaký si na díla a jejich pointu uděláte názor, je samozřejmě čistě na vás – a to je na literatuře právě to krásné. Interpretace je ostatně v mnoha ohledech značně subjektivní, zvlášť pokud se snažíme pitvat v samotné podstatě díla a toho, co se nám vlastně autor snaží říct. 

Jedno je však jasné: příběhy určené pro děti bývají v mnohém zjednodušovány a mladým čtenářům a čtenářkám nabízejí různě zaobalené vzorce chování, které se do dětí při četbě otiskují (to jste se ostatně mohli dočíst už v interpretacích pohádek tady na našem blogu). Proč by nás tedy Harry Potter nemohl učit, že jsme důležitou součástí tohoto světa, i když jsme zrovna v prostředí, kde nám dávají najevo opak?

Autor & grafika: Patrik Sláma