Tímto veršem začíná píseň, kterou v roce 1869 otextoval Karel Tůma na tehdy známou melodii U Varšavy tisíc přísahalo rekův. Píseň oslavuje českého kněze, církevního reformátora a autora náboženských spisů Mistra Jana Husa, jemuž se budu věnovat v dnešním článku.

Vzhledem k tomu, že téma husitství je na stránkách dějepisných učebnic celkem dopodrobna přiblíženo a je to velké super téma už od Palackého časů, myslím, že připomínání Husových životopisných dat by bylo nošením dříví do lesa. Takže jen krátce připomenu, že 6. 7. 1415 byl Mistr Jan Hus upálen v Kostnici a jeho popel byl nasypán do Rýna. Církev tím chtěla zamezit tomu, aby se z jeho hrobu stalo poutní místo. Nepřála si, aby Hus někdy mohl být vnímán jako svatý. Což se podařilo. Jan Hus nikdy nebyl kanonizován. Přesto svými myšlenkami ovlivnil obyvatelstvo Čech, což v podstatě vyústilo ve vznik první evangelické církve v Evropě. Ale to je všechno dějepis, který není tématem blogu. My se podíváme na Mistra Jana Husa trošku jinak, a to optikou umění.

Jan Hus ve výtvarném umění

Jaká byla skutečná podoba Jana Husa, nevíme. A vzhledem k tomu, že jeho pozůstatky byly doslova rozdrceny a rozprášeny, nemáme ani lebku, podle které by antropologové a historikové mohli jeho tvář zrekonstruovat. Podle dobových pramenů se soudí, že byl spíše menšího vzrůstu a zavalitý. Vzhledem k tomu, že byl kněz, by bylo logické, kdyby měl na hlavě tonzuru. To je takové to vyholené kolečko. Jenže například v Martinické bibli (1. pol. 15. století) a v Jenském kodexu (přelom 15. a 16. století) jsou obě Husova zpodobnění značně rozdílná. V Martinické bibli je to štíhlý pán bez vousů, v Jenském kodexu je jeho postava o něco zavalitější a je zobrazen s vousy. Takže ani zde se nemůžeme spoléhat na to, že poznáme Husovu skutečnou tvář. Jediné, co mají tato zobrazení společné, je to, že Mistr Jan Hus stojí na hranici a na hlavě má kacířskou čepici. To se stane základem jedné linie jeho zpodobnění ve výtvarném umění. 

Jeho druhou podobou je štíhlý pán s vousy, oblečený do černé sutany, biret na hlavě, v ruce kniha. Jedná se vlastně o zpodobnění Husa jako učence nebo kazatele. Zajímavé je, že pochází zejména z protestantského prostředí. Toto zobrazení je typické hlavně pro 19. století. Postava Jana Husa tak ve svém zpodobnění osciluje mezi dvěma póly – kacířem na hranici, zobrazením až s dokumentárním charakterem, a kazatelem-učencem. A promítá se i do dalších typů umění.

Jan Hus v sochařství

Podoba Mistra Jana Husa coby kazatele-učence je nejvýraznější v sochařství. Ať se pojedete podívat do Jičína, Prahy, Hořic nebo bůhví kam ještě (do roku 2015 bylo postaveno celkem 83 Husových figurálních pomníků), skoro vždy uvidíte vysokého štíhlého muže, který vypadá, jako by právě kázal.

A mimochodem, pokud byste se chtěli podívat na obě Husovy podoby, doporučím návštěvu Tábora. Z obou nádraží se dostanete do Husových sadů, kde stojí velký pomník od Františka Bílka. Zde si můžete prohlédnout Husa coby zaníceného kazatele. Ze sadů se vydejte směr Žižkovo náměstí, kde stojí táborské muzeum. V gotickém sále zdejší staré radnice, ve které se muzeum nachází, je totiž nejstarší zpodobnění táborského městského znaku. A kdo je v rámečku kolem něj? Ano, hádáte správně, je tam vidět Hus. V plamenech. A o malinko baculatější. 

Zdejší muzeum stojí za návštěvu i mimo hon za podobou Mistra Jana – mají krásnou moderní expozici o husitství a již zmíněný gotický sál je druhým největším gotickým sálem u nás. Ten první byste našli na Pražském hradě. 

Jan Hus v literatuře

Nyní pro nás to nejzajímavější. Jak se Husa chopila literatura? O Tarasi Ševčenkovi a jeho básni Kacíř (1845) jsem se zmiňovala ve speciálu o ukrajinské literatuře. Neměli bychom zapomenout na motiv moci, který se zde objevuje. Stejný motiv totiž najdeme i v Tylově dramatu Jan Hus (1848). V obou případech se jedná o využití Husovy postavy pro aktualizaci dobové politické situace. U Ševčenka se jednalo o porobený ukrajinský národ a život jeho samého, v Tylově případě vzniká drama Jan Hus po zrušení roboty, v době, kdy se věřilo v ideál svobody, a Hus, jenž„bojoval“ proti moci církve, se tak stal i postavou bojující za svobodu, za své ideály. Obdobné téma se objevuje i ve hře Jan Hus (1911), jejímž autorem je Alois Jirásek. Je tedy zřejmé, že v literatuře se Hus stává skoro až symbolem boje za svobodu a ideály a útlaku ať už církve, nebo přeneseně státní moci. Zajímavostí je, že do Jiráskova dramatu výrazně zasáhla cenzura a některé části textu musely být přepsány. 

Pokud byste chtěli zabrousit do beletrie, mohu doporučit Miloše Václava Kratochvíla a jeho knihu Mistr Jan (1951) nebo knihu Hranice pravdy (1970) od Františka Šmahela, jež podává poslední dny Mistra Jana Husa až reportážním způsobem. Navíc se pokouší na Husa dívat jinou optikou – v jeho případě je to zprvu takový vypočítavý hejsek, který je ale nesmírně inteligentní, ale v průběhu se stane moudrým zastáncem své pravdy o církvi.

Eva Kantůrková se v knize Jan Hus (1988, samizdat) zaměřila i na Husovy odpůrce. Její kniha se stala základem pro třídílný televizní film z roku 2015, kde si hlavní roli Mistra Jana Husa střihl Matěj Hádek. Je to ten film, při kterém se Matěj Hádek málem udusil. Při natáčení scény uhoření se nedal zastoupit kaskadérem a jeho lapání po vzduchu je tedy skutečné. 

Výčet by nebyl úplný bez Divadla Járy Cimrmana a jejich hry České nebe (2008) – mimochodem, tuhle hru si dejte, pokud se chcete dozvědět cokoliv o českých mýtech 19. století – Karel Sabina žádá o osvobození z očistce, Karel Havlíček Borovský nadává na trnovou korunu, která je mu malá. Co ale dělá Mistr Jan Hus? Ten je zde podán až jako groteskní postava, jež má zastaralé názory, je velmi konzervativní a má problémy se vzpomínkami na své upálení, které mu ale pronikají do běžné mluvy. Takže Hus například „pro myšlenku plane“ a Borovský před ním posměšně chrastí sirkami.Na závěr bych připomněla jeden nebeletristický text, který by nám neměl uniknout. Jan Karafiát, autor známých Broučků, napsal jednu z prvních odborných esejí, jež se zabývala osobou Mistra Jana Husa. Vyšla roku 1872 a Karafiát ji sepsal na popud svých anglických přátel. Měla oslovit krajany, kteří Husa uctívali jako ikonu, ale nerozuměli jeho učení. Karafiát tak podal v podstatě první ucelený výklad jeho názorů.

Autorka: Lenka