Blog

3. díl: Dovolená – idyla, nebo drama?

autor: | 25. 8. 2022 | Jak se píše povídka

Tak jo, díky druhému dílu seriálu víme, co chceme čtenářům sdělit. Taky jsme si uvědomili, na co se ve své konkrétní povídce zaměříme a jaké aspekty necháme stranou (třeba jako materiál pro další povídku). Co dál? To si povíme v dnešním článku!

Tip číslo 3: Naložte své postavě

V románu většinou sledujete několik dějových linek a rozhodně několik konfliktů. V povídce byste měli následovat konflikt jen jeden. Svému hrdinovi přidělte jednu slabinu, dilema nebo problém, se kterým se bude muset vypořádat, a z toho vycházejte. Jeden aspekt – jeden konflikt, víc ani ťuk. 

Tip číslo 4: Katapultujte čtenáře

Povídka by měla mít rychlý spád. Nebojte se do psaní hned praštit a příběh rovnou otevřít. Povídka je jako Nescafé – připravená k instantnímu použití, bez zbytečného crcání vás katapultuje k výsledku! Stručně řečeno: jděte rovnou k věci. 

Tip č. 5: Délka je putna

Nikde není stanoveno, kolik stran má povídka mít. Hemingway psal povídky na několik stran. Jsou tací autoři, kteří povídky mají na jednu stranu. V případě souborů povídek si ujasněte, co je bude spojovat. Bude to postava, děj, styl psaní, nebo místo? Některé povídkové sbírky dohromady tvoří celek, jde tedy o příběhy na pokračování. 

Tyhle rady od holek z Kurzů v obýváku jsou super – mimochodem, už jsem vám říkala, že jsem se s nimi seznámila tak, že jsem u nich svým příběhem celý kurz vyhrála? Začala jsem ho postupně plnit a to mě tehdy hrozně odblokovalo při psaní knihy. Jejich praktický rady jsou super.

No nic, zpátky k psaní povídky. Doufám, že už jste si taky vybrali nějaký téma a přestali se, stejně jako já, stresovat pointou. Víte, co mi mezitím došlo? Správná Pointa, to je něco, co jsme celou dobu tušili, ale teprve když se to stane, vykřikneme: „Jsem překvapený a zároveň jsem to věděl!“ Pointa tedy není nic uměle přilepeného za povídku, je to něco, co se tam celou dobu skrývá a na konci se to odhalí, a je to zároveň i důvod, proč tu povídku celou píšu.

Moc se mi líbí rada hlavním hrdinům pořádně naložit. Protože „naložit někomu“, to je přece skvělá definice zápletky. Zatímco v běžném životě nechceme, aby nám osud naložil, ve filmech a v knihách to přece přímo milujeme, že? Milostný trojúhelníky, celoživotní Skrývaná tajemství, vyjednávání s únosci, příšerné trapasy před rodiči budoucích manželů, dokonce i vraždy, nejlépe sériové. Jako čtenářka miluju, když autor někomu pořádně naloží, asi proto, že si u toho příjemně v bezpečí vlastní postele v hlavě testuju, jaké by to asi bylo, stát se to mně, ale to riziko nese jenom můj hrdina. Tak proč jsem na to zapomínala jako autorka?

Samozřejmě, že svým hrdinům musím naložit. Jde asi jen o to, co přesně. Protože když jim budu nakládat něco, co jsem nikdy nezažila, o co se nezajímám a čemu nerozumím, bude to nepravděpodobné, a tím pádem veškeré kouzlo psaní zmizí. A tady už se mi psaní míchá s herectvím, protože tam jde taky o to, že nejpřesvědčivější je člověk, když vychází z vlastních zkušeností, které ale vždycky musí být mixované s představivostí.

Jak? Tak třeba správná herečka, která je vnitřně dostatečně hysterická a má velkou představivost, dokáže zahrát ženu, jíž se zhroutí manželství, protože její muž ji pět let podvádí, a to jen na základě jednoho jediného pocitu, který měla, když její drahý a vždy věrný přítel šel na kafe s bývalou holkou a vůbec nic to neznamenalo. Rozumíte? Jsem prostě přesvědčená, že pro psaní jsou důležité prožitky, ale to, jak je zveličíme, představíme nebo zpracujeme, to už je jiná věc.

Takže nakonec jsem si zvolila prostředí dovolené a rozhodla jsem se, že to bude pár, ve kterém dívka už dlouho čeká, že ji přítel požádá o ruku. Slyšela jsem několik takových vyprávění a vždy mě strašně pobaví, klasické klišé, když žena kalkuluje a předpokládá, kde to asi bude a kdy. Všechno krásné, co je na dovolené, se jejím očekáváním a zklamáním promění a stane se z toho opak. Navíc mi to přijde tak typický pro nás ženy, že si úplně všechno hezký umíme zkazit vlastním tlakem a vztahováním si cizího jednání na sebe. 

Pomalu už se tady blíží čas, kdy se budu moct do své povídky pustit. (Doufám, že nebudete zklamání, když nakonec napíšu něco úplně jiného, protože jedna věc jsou plány a druhá věc je zjistit, že ty plány třeba vůbec nefungují.) Pustíte se do ní i vy?

Než k tomu dojde, mám tady ještě palčivou otázku pro holky z kurzu, co mi radí. Jak na dialogy? Když se snažím dávat věty do pusy cizím postavám, nemůžu se zbavit pocitu, že by takhle nikdy nemluvily, a když se snažím některé jejich věty přečíst nahlas, jako herečka zjišťuju, že je to úplně příšerný. Mezi herci se tomu říká „šustí to papírem“. 

Co s tím? Jedno řešení by bylo psát povídky, kde nikdo přímou řečí nemluví, a udělat z toho vlastní styl (to asi použiju). Další možností by bylo psát vždycky jenom svoje vlastní příhody a používat věty, co skutečně zazněly (to používám už dlouho).

Autorka: Marie Doležalová

Grafika: Patrik Sláma

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Podobné články

4. díl: Jde do tuhého, začínáme psát

4. díl: Jde do tuhého, začínáme psát

Holky z Kurzů z obýváku jsou v oblasti tvůrčího psaní prostě profíci. V předešlých dílech seriálu Jak se píše povídka nám daly už několik rad, díky kterým je proces psaní mnohem snazší. K těmto tipům se dnes připojují ještě další, a to: Čím je přímá řeč stručnější,...

2. díl: Jedeme k moři, ale co tam?

2. díl: Jedeme k moři, ale co tam?

Maruška se v předchozím díle zasekla u pointy a holky Kurzů z obýváku neváhaly odpovědět: Jak je to s pointou? A jak je to s tou atmosférou? A s dýlkou? A odkud vlastně takovou povídku začít psát? Pointa je v tom, že by povídka měla být...