Blog

2. díl: Jedeme k moři, ale co tam?

autor: | 4. 7. 2022 | Jak se píše povídka

Maruška se v předchozím díle zasekla u pointy a holky Kurzů z obýváku neváhaly odpovědět:

Jak je to s pointou? A jak je to s tou atmosférou? A s dýlkou? A odkud vlastně takovou povídku začít psát?

Pointa je v tom, že by povídka měla být epická, něco by se tam mělo stát. Popisy, monology, úvahy nestačí…. Na sledování vývoje hrdinů je povídka krátká… Jak tedy na povídku, abyste se z ní neosypali, a čtenáři si z ní sedli na zadek? 

Zaprvé, na povídku byste měli mít náturu. Ne každému povídka sedne. Někdo prostě píše „dlouze“, levou zadní popíše všechny potřebné detaily, příběh přirozeně natahuje, a napíše román. Někdo naopak tíhne ke kratším formátům, obejde se bez obšírného popisování a příběh bravurně smrskne na stránku nebo dvě. Vytáhne z něj prostě to nejpodstatnější.

Tip č. 1: Co tím chce autor říct

Co se týče pointy, v povídce nemusí jít nutně o nějaký silný obrat, k pointě bychom měli celou dobu směřovat, měla by logicky vyústit tak, aby si čtenář řekl „jo, přesně takhle to skončit mělo“, i když takový závěr čekat nebude. U pointy pomůže autorovi otázka, co tím chce říct a proč text píše.

Tip číslo 2: Soustřeďte se na jeden aspekt

Příběh si aspoň trochu promyslete. Pokud vás napadá milión věcí, které by se mohly stát, sepište si je (opravdu všechny) a pak se na příběh s odstupem podívejte. Co byste si z příběhu chtěli sami přečíst? Jaký silný aspekt v příběhu cítíte a který můžete přetavit do povídky? Námět na povídku většinou najdete u konce příběhu.

Tak jdeme na to!

Vítejte u druhého dílu našeho společného psaní povídky. Děkuju holkám z kurzu z obýváku za rady a prozatím se teda nebudu pointou zdržovat, snažit se vymyslet pointu bez toho, abych měla příběh je asi stejně nesmyslný jako nejdřív vymýšlet název románu, a pak teprve děj. (To dělám dost často, co vy?)

Jako výchozí situaci si teda zvolím to, že někdo jede k moři. To proto, že jsem už u moře sedm let nebyla a strašně po něm toužím. 

Tahle motivace je trochu pochybná, protože se může stát, že budu prostě jenom popisovat, co bych u toho moře chtěla dělat já, a podle toho, co řekly holky, to rozhodně na povídku není. Nebo co myslíte? Holka šla ráno pro pečivo, vypila si kafe na terase, šla plavat, pak si četla na lehátku, večer se šla projít po promenádě, dala si zmrzlinu. Sedm dní v kuse to stejný, pak jela domů…

Řekněme, že pointa by byla, že díky té dovolené zcela změnila život, začala zdravě jíst, zhubla, změnila práci, šla za svým snem, odešla z toxického vztahu, našla pravou lásku. 

Jenomže to by byla hodně nereálná povídka, ve skutečnosti ten pocit, že něco člověk může změnit, trvá asi tak dva dny a pak je zpátky ve svým  starým já, že jo?

Dobře, popisování ideální dovolený to nebude. Jako druhá možnost se nabízí popisování různých trampot, který člověka můžou na dovolený potkat. Akorát že to je pro mě ta nejodpudivější představa, číst o tom, jak se někomu něco podělalo na dovolený? Jak se spálil, ztratil se ve starých uličkách, otrávil se krevetama…Když mi v reálným životě někdo popisuje jakýkoli problémy s cestováním, chce se mi umřít. Zaprvý mě to zoufale nudí a za druhý fyzicky cítím tu společenskou povinnost účastně vykřikovat “Né! To je strašný! Fakt? To je hrůza!” 

Ve skutečnosti je mi to ale úplně jedno. 

Jediný, co nenávidím ještě víc, jsou historky z dobrodružných cestování. Takovýto:

“a pak nás obklíčilo stádo opic se vzteklinou…”

“zapadli jsme do bažiny a ten domorodec nám řekl, že nás vytáhne jen když mu dáme naše iphony…”

“ztratili jsme se v poušti…”

“ztratili jsme se uvnitř sopky…”

“medvěd si sám odemkl naše bmw a naťukal na GPSce Ottawu…”

Nenávidím ten pocit, že já jsem naprostý cestovatelský máslo a nikdy by se mi nic takovýho ani vzdáleně nestalo, nenávidím tu přitaženost za vlasy takových historek, i když jsou třeba úplně pravdivé a úplně ze všeho nejvíc nenávidím ten ledabylý tón, se kterým mi ho ti vyprávějící servírují. Takový to: “Chachá, ty seš možná úplně poprděná, když to jenom posloucháš, ale se mnou to nic nedělalo ani tehdy…” 

Takže ne. Pojede se k moři, ale nebudou se tam dít žádný problémy. Přitom to ale stále bude dějová povídka. A ne, ten děj nebude spočívat v tom, že holka po celým městě hledá ten nanuk z dětství, který je posetý tisícem barevných bombonbónků… a pak ho konečně najde. 

(Ach, jak moc bych to chtěla napsat. Nebo jak šla do Aquaparku a proste jezdila na tobogánech. Vzrůšo! Jasný, chybí mi dovolená, jste géniusové!) 

Jak toho docílím? Počkejte si na další díl.

Protože vy ještě ne, ale já už jsem dostala balíček skvělých rad od Bětky a Andrejky z Kurzů z obýváku. Díky nim to spolu napíšeme. Takže já jedu k moři, a jaká je vaše výchozí situace? 

Autorka: Marie Doležalová

Grafika: Patrik Sláma

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Podobné články

4. díl: Jde do tuhého, začínáme psát

4. díl: Jde do tuhého, začínáme psát

Holky z Kurzů z obýváku jsou v oblasti tvůrčího psaní prostě profíci. V předešlých dílech seriálu Jak se píše povídka nám daly už několik rad, díky kterým je proces psaní mnohem snazší. K těmto tipům se dnes připojují ještě další, a to: Čím je přímá řeč stručnější,...

3. díl: Dovolená – idyla, nebo drama?

3. díl: Dovolená – idyla, nebo drama?

Tak jo, díky druhému dílu seriálu víme, co chceme čtenářům sdělit. Taky jsme si uvědomili, na co se ve své konkrétní povídce zaměříme a jaké aspekty necháme stranou (třeba jako materiál pro další povídku). Co dál? To si povíme v dnešním článku! Tip číslo 3: Naložte...