Blog

Jak jsem to podělala s Nerudou

autor: | 28. 2. 2022 | Česká literatura

Lásku k literatuře 19. století jsem si našla na vysoké škole. Ale nebyla to láska na první pohled.

V prvním ročníku bakalářského studia jsem se omylem přihlásila do semináře pro magistry o Janu Nerudovi. Hned zkraje jsem vyfasovala referát, můj první na vysoké škole, v semináři plném budoucích literárních teoretiků. Musela jsem se vyšvihnout. Rozhodla jsem se tedy zabojovat a referát pojmout s patřičnou dávkou kreativity.

Připravila jsem si výklad v podobě veselé luštěnky, ve které byla ukrytá díla Jana Nerudy, která mí noví spolužáci měli za úkol najít. Vítěz dostane čokoládu. Pokud jste se právě práskli rukou do čela a zasyčeli, chápu. Když jsem si uvědomila, že si během mého povídání nikdo nezapisuje názvy děl, na která jsem schválně kladla rétorický důraz a přidala mrknutí očkem, abych jim práci usnadnila, že na mě všichni koukají jak na blázna včetně obávaného doktora Vaňka, mi snad nikdy nebylo trapněji. Velmi striktně mi bylo vysvětleno, jak má správný referát na vysoké škole vypadat a že tu na srandičky rozhodně není prostor.

Byla jsem hozena do vody a musela jsem se naučit plavat ve Hřbitovním kvítí tak rychle, až jsem si je zamilovala. Ale jelikož tento zásadní moment v mém studiu v sobě stále nesu jako velkou křivdu a nepochopení, rozhodla jsem se, že se s vámi o můj referát podělím.

Vykopnu ho zde, na místě, kde bude pro srandičky vždy prostor, kde se nebudeme bát spojit texty o literatuře s humorem, nadsázkou a občas nějakou tou křížovkou. Tento blog má být pro všechny, pro milovníky knih i pro ty literaturou nepolíbené.

Protože literatura je pro všechny. Kulturní odkaz, který si neseme napříč dějinami. Tak nevidím jediný důvod, proč si z ní jednou za čas neudělat prdel.

Jan Neruda – Společnost v pohledu žurnalisty

Abych celé to téma uvedla na úrovni (ano, tohle už je ten referát), musím ze začátku zmínit, kam s ním, kam Jana Nerudu vlastně zařadit. Ale nebojte se, nebudu tu převypravovat celou jeho rodinnou kroniku (já vím, nesmějte se). Neruda se narodil roku 1834 na Malé Straně a už kolem roku 1853 vznikla jeho první novinářská iniciativa a to, když mu Pražské noviny vytiskly jeho referát o Drahorádově mši.

Ve své novinkářské tvorbě si oblíbil užití vtipu. Rád používal žerty dravé i hravé, kritizoval společnost a politickou situaci. To se samozřejmě nejvíce odrazilo v jeho fejetonech, kterých za svůj život napsal kolem dvou tisíc. Roku 1856 nastoupil do pražského deníku Tagesbote aus Bohmen jako lokálkář. Svůj fejetónský talent však nejvíce uplatnil v časopisech Čas, Hlas a Obrazy života.

Obrazy života byly důležitým mezníkem v jeho novinářské kariéře. Spolupracoval například s Hálkem, Heydukem, Vilímkem apod. My víme, že společně s těmito autory byl členem májovců. V souvislosti s tím musím uvést, že povídka Z notiční knihy novinářovy, o které dnes budeme diskutovat, poprvé vyšla roku 1858 v almanachu Máj. V úvodu této povídky píše: „Staň se, co staň, já chci čtěnářům svým jen pravdu povědít.“ A tohoto v uvozovkách hesla (😀) se držel celý život, jak ve své novinářské, tak i ve své prozaické tvorbě. Jeho povídky se totiž tak trochu podobají publicistickým článkům. De facto čerpal z prostých motivů, nevymýšlel si žádné utopické světy, bral inspiraci ze svých zkušeností, zážitků i poznatků. Psal o různých lidech, o tom, jak žijí. Tudíž se nedá říct, že by byl nějakým darebákem, který píše o každém večerním šplechtu, co kde slyšel.

Stal se strážným andělem prostého lidu a opovrhoval maloměšťáctvím. Ve svých povídkách i fejetonech se opakovaně vracel do svého dětství prožitém na Malé Straně. V povídce Z tobolky redaktorovy paroduje literaturu odtrženou od reality, konkrétně dopisy, se kterými se musel denně potýkat v redakci. Psal i o menších cestách, které za svůj život absolvoval, například o exotických zemích jako je Turecko či Egypt. Svoji publicistickou kariéru ukončil psaním fejetonů do Národních listů. Roku 1891 umírá.

Tak co? Kolik děl jste objevili? Napište nám svoje tipy do komentářů, protože já sama už to spočítat nedokážu.

Doufám, že vás blog Literární hysterie bude hlavně bavit, že vás vzdělá, že vás namotivuje k tomu si něco přečíst. Můžete se tu těšit na recezne, zajímavosti ze života autorů, úvahy, jazykovou rubriku, rozhovory a možná i na nějakou uměleckou autorskou tvorbu. My se těšíme hodně.

Za celou redakci

Karolína Zoe Meixnerová

1 komentář

  1. Markéta Lednická

    Kam s ním, Rodinná kronika, Drahorádova mše, Žerty dravé a hravé, Z notiční knihy notářovy, Prosté motivy, Byl darebákem, Večerní šplechty, Anděl strážce (Strážný anděl), Z tobolky redaktorovy, Menší cesty

    Ale víc už nevím 😅 a moc mě to bavilo

    Odpovědět

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Podobné články

Palacký a blondýna

Palacký a blondýna

Palacký má příšerné PR. Bohužel pro něj a dost bohužel i pro nás. Buď ho někdo nezná vůbec a je úplně fuk, že je fialový na tisícovce a že se po něm jmenují ulice, náměstí, školy, gymnázia a dokonce i Univerzita. V lepším případě někdo v paměti vyloví, že je...

Víte, co jsou kvizoni?

Víte, co jsou kvizoni?

Kvizon je zvíře, které obývá prérii a je samo o sobě dosti hloupé, avšak telepatickým propojením s ostatními jedinci ve stádu dokáže dosáhnout inteligence až nadlidské. Taky okupuje titul knihy Jakuba Němečka: Na lovu kvizonů.  Tahle povídková knížka je fakt prcek...