„Literatura zvládne všechno, zvykne si na všechno, hrabe se v odpadcích, líže rány neštěstí,“ píše v jedné eseji Michel Houellebecq. Právě proto, že se ničeho neštítí a má jedinečnou schopnost adaptace, někdy dokonce až parazitickou, dokáže pojednávat o věcech srozumitelněji a otevřeněji mimo svěrací kazajku současného civilizačního puritánství.

Nová kniha Stanislava Bilera s názvem Destrukce podobná „kritéria“ splňuje. Je plná přehnaných předsudků, kterými provokuje, a současně čtenáře ubíjí tempem blížící se apokalypsy. Kniha má však vícero rovin. Následující řádky se budou věnovat způsobům, jak je číst a odhalit. Je zcela zřejmé, že se v nich ozývají inspirační zdroje z řad humanitních oborů. 

1. Čtení s postavami (psychologické čtení)

V případě Destrukce je možné sledovat interní pochody učitele, který se vrací na vesnici, stejně jako jiných postav, s nimiž se dostává do kontaktu. Čtenář s nimi prožívá příběh a jejich vlastní destrukci, i když by se v daných zlomových  momentech rozhodoval jinak. Vidí jim totiž takříkajíc až do žaludku a postupně si uvědomuje, kdo je na té „správné“ straně, existuje-li vůbec nějaká. S vidinou této správné cesty takřka detektivně pátrá po tom, co se schovávalo a přehlíželo v plochém kolektivním vědomí vesničanů.

2. Čtení situační (sociologické čtení)

Ačkoliv se nedá zcela odhlédnout od postav, neboť jsou nedílnou součástí příběhu, čtenářova pozornost se může více upnout na prostředí, v němž se ony postavy nacházejí. To znamená na vesnici s jejími specifiky a automatismem v jednání vesničanů s ohledem na prostředí, v němž žijí. Na onu neúrodnou, až apokalyptickou krajinu za rozpadajícími se zdmi jejich domů a tíživou atmosféru školy. Čte-li se Destrukce tímto prizmatem, pak je zřejmé, že prostředí není statické, nýbrž má také svou dynamiku. Svou nestálostí v jistém smyslu odpovídá nestálosti aktérů.

3. Estetické čtení

Text je vnímán z odstupu s ohledem na styl vyprávění, popis postav
a prostředí. Čtenář ani tak neprožívá příběh, ale sleduje tok a rytmus textu. Tedy mimo jiné i jak jsou použité čárky, jaká slova jsou zvolena pro danou situaci. Zda jsou věty krátké či dlouhé a jakým způsobem je vyjádřena přímá řeč. Jaké jsou proporce odstavců při popisech, při dialozích atd. Takové čtení může pomoci jiným píšícím autorům. 

4. Intelektuální čtení

Čtenář klade důraz na nové informace, které mu daná kniha poskytuje. Sleduje tak například vědecké linie, předsudky o vesnici, o městě. Repetice, odstíny absurdity a humoru. Případně pak i odkazy na další díla, myslitele, umělce atd. Při intelektuálním čtení si čtenář uvědomuje, jak na něj vlastně kniha působí. Zda ho rozrušuje, nudí nebo otupuje. Klade si otázky, proč tomu tak zrovna je a zda je to záměr, či pouze jeho naladění. Sleduje rovněž i to, zda kniha řeší nějaký konkrétní problém (globální problém) a zda nabízí řešení.

5. Čtení očima autora

Jde o vysoce spekulativní čtení, v němž čtenář odhaduje autorův záměr. Co je vlastním smyslem knihy, na co chce autor upozornit a proč zrovna takovým způsobem, kterým to dělá. Dále se pak snaží odhalit, kdy je autorem „voděn za nos“ a kdy je naopak daná věc míněna vážně. Při takovém čtení se nabízí srovnávání. Ať už s ostatními knihami, autory, mysliteli atd. podobného ražení, jimiž mohl být autor knihy více či méně ovlivněn, nebo s jeho působením ve veřejném prostoru, tematikou, kterou se zabývá, a jeho předcházejícími počiny.

Možnost víceúrovňového čtení by měl mít čtenář na paměti i u jiných textů, než je Destrukce. Ocení tak bohatost sdělení, které ho od pouhé konzumace textu přivádí k tázání a případnému pochopení hlubších aspektů, jež kniha odhaluje a na něž de facto sama reaguje. Možná i kvůli tomu, že Bilerova Destrukce je takto komplexní, obdržela Literu za prózu.

Autor: Gilbert