Nejdříve namíření zbraně proti své přítelkyni, výstřel, a poté obrácení hlavně proti sobě. Tak opustil tento svět jeden z největších německých dramatiků Heinrich von Kleist, jehož život byl stejně jako jeho dílo plný nepochopení a zmatků. Přibližme si tohoto autora přímo prostřednictvím jeho knih.

Jádro Kleistovy tvorby tvoří dramata. Za svůj čtyřiatřicetiletý život vytvořil hned několik neotřelých námětů. Posuďte sami:

Jste obdivovatelé Shakespeara a máte chuť na osudovou tragédii? Pak se vám Kleist hned se svou prvotinou trefí do noty! Hra „Rodina Schroffensteinů” (v originále Die Familie Schroffenstein, do češtiny zatím nepřeložena) zavede čtenáře do sporu mezi dvěma znepřátelenými rodinami. Příčinou rozkolu je dědická smlouva, podle které získá veškerý majetek po vymření jedné rodové větve ta druhá. Zápletka je pak založena na nedorozumění mezi rodinami kvůli obvinění z vraždy. A aby toho nebylo málo, děti těchto znepřátelených rodů se do sebe zamilují. Vzhledem k inspiraci Shakespearem snad ani nemusím dodávat, jak ti dva chudáci dopadnou. U Kleista je však i navzdory smrti ústřední dvojice vyústění celé zápletky ironické a tragikomické. 

Na milovníky antiky Kleist také nezapomíná, a to hned v několika svých dramatech. Jedním z nich je Penthesilea, odehrávající se během trojské války. Pojednává o královně Amazonek a její lásce k Achillovi. Ve hře se objevuje Kleistovo často používané „zmatení citů” –⁠ Achilles se nechává Penthesileou záměrně zajmout, aby se s ní sblížil, načež ho Penthesilea zabije, protože situaci špatně odhadne. Já říkám pořád, že chlapům romantická gesta moc nejdou…

Zahrajme ještě na veselou notu a připomeňme si jedno z nejhranějších Kleistových dramat Rozbitý džbán (Der zerbrochene Krug). Hlavní hrdina, soudce Adam, má za úkol vyšetřit, kdo předchozí noc rozbil džbán paní Marty. Adam se nejdříve snaží z případu vycouvat, poté vše zamést koberec, nebo dokonce i obvinit nevinného. Postupně jsou však jeho lži odhalovány a nakonec se ukáže, že pachatelem je… no hádejte kdo! Uznávám, rozuzlení dnes ne moc originální, ale na tu dobu pecka! 

Ještě bych vypíchla hru Princ Bedřich Homburský (Prinz Friedrich von Homburg), která řeší skutečnost, kdy zrovna neuposlechneme příkaz nadřízeného (to všichni známe), jednáme na vlastní pěst a díky tomu vše dobře dopadne. Bohužel však ne v tomto případě. Náš hlavní hrdina neuposlechne instrukce vojenského nadřízeného, a ačkoli díky tomu bitvu zvítězí, jeho nekázeň vede k odsouzení k trestu smrti. To se nám naštěstí v kanclu nestane.

Kleist nebyl jen vynikající dramatik, ale i také novelista, což se vám pokusím doložit na několika dalších zajímavých příkladech.

Pro čtenáře, kterým nestačí beznadějnost současné situace ve světě a rádi by se ještě více rozčílili nad nespravedlností, bych doporučila krátkou novelu Zemětřesení v Chile (Das Erdbeben in Chili). Ta ukazuje, jak nebezpečný může být zfanatizovaný dav (tímto zdravím Čapka a jeho Bílou nemoc). O co jde? Učitel se zamiluje do své žačky z bohaté rodiny, ona otěhotní. Za to má být popravena a i on je uvězněn. Jenže do osudu obou zasáhne zemětřesení, díky kterému se mohou opět setkat. Příběh však končí tragicky, při návštěvě mše lidé mladý pár obviní, že zemětřesení způsobila jejich hříšná láska a rozvášněný dav je zabije. Přežije pouze jejich novorozené dítě. 

Fandům divných zápletek nabízím novelu Markýza z O… (Die Marquise von O….). Markýza hledá muže, který ji bez jejího vědomí přivedl do jiného stavu (ano, slyšíte správně, někdo ji znásilnil, když omdlela). Tento námět je sám o sobě dost bizarní. Ale dodejme ještě, že markýza otce svého dítěte hledá přes inzerát, ten se skutečně ke všemu přizná a nakonec se vezmou. Happy end jak z venezuelské telenovely.

Za zmínku stojí ještě novela Michael Kohlhaas  – já osobně hlavního hrdinu nazývám německý Jánošík – příběh muže, který vzal subjektivní spravedlnost do svých rukou.

Z výše uvedeného je zřejmé, že Kleist byl skutečně všestranným autorem, co se námětů týče. Společným prvkem jeho děl je často zmatek, neklid a rozervanost stejně, jako to často vidíme u romantických autorů. Naproti tomu pevné formy a antické motivy naznačují příklon k výmarské klasice. A tak se germanisté hádají, kam ho vlastně zařadit, když do žádné ze škatulek přesně nepasuje. Ironií je, že přesně tak se cítil i sám Kleist. Považoval se za člověka z jiného světa, který ve své době nenašel pochopení ani místo ve společnosti.  Od pokusů v uplatnění v armádě, po univerzitní studia až po nespokojenost s vlastním dílem. A tak se to jednoho dne rozhodl zabalit. Spolu s ním ho na „onen svět” doprovodila Henriete Vogel, matka, manželka, ale také žena trpící nádorovým onemocněním, která se pro jednou rozhodla vzbouřit proti dobovým konvencím.

Tímto bych mohla příběh nešťastného osudu slavného autora ukončit, ale neodpustím si ještě malou odbočku. Stejně jako jeho život a smrt, je i příběh jeho náhrobku drama samo o sobě. Nacisté si totiž Kleista jako mnohé německé autory chtěli přivlastnit, a proto nahradili verše na jeho náhrobku citátem z Kleistova dramatu Prinz Friedrich von Homburg. A proč vlastně? Původní verše totiž napsal židovský autor Max Ring! Až v roce 2011, u příležitosti dvoustého výročí Kleistovy smrti, se na náhrobek vrátila původní slova, která krásně vystihují Kleistův život:

Můj doslovný překlad:

Autorka: Pavlína Peťovská