Ve stejném roce se narodili, ve stejném roce zemřeli.

Dvacet let žili v jednom domě.

Jan Werich, národní klaun, věčný šprýmař.

Vladimír Holan, černý anděl české poezie, věčně ve smutku a trpící.

Dvě tolik rozdílné povahy a jeden dům na pražské Kampě.

A právě o této literárně-kulturní zajímavosti společného soužití dvou českých velikánů pojednává hra Hadry, kosti, kůže inscenovaná ve studiu Švandova divadla. 

Komorní sklepní prostor „Švanďáku“ se jako kulisa domu, který byl těmto dvěma umělcům leckdy malý, perfektně hodí sám o sobě. A jednoduché, ale efektní kulisy na „pódiu“ pak odkazují na skutečné uspořádání jejich bydlení. V přízemí vily bydlel od roku 1948 Vladimír Holan se svou manželkou a (později) postiženou dcerou. První patro obýval Jan Werich s rodinou.

Aby bylo všem relevantním informacím o tomto slavném domě, dnes známém jako Werichova vila, učiněno zadost, sluší se možná ještě zmínit, že Werich s Holanem nebyli jeho prvními ani jedinými známými obyvateli. Kdysi v něm totiž nalezl útočiště také Josef Dobrovský (na přítomnost jeho ducha ve vile ostatně oba umělci společně věřili) a před Holanem obýval přízemí Jiří Voskovec (do své emigrace v r. 1948). 

Rozdílné povahy v jednom domě

Soužití Holana s Werichem bylo podle všech dobových materiálů a vyprávění zpočátku dobré. Werich se prý po představení zastavoval u Holana na pokec a na skleničku, časem se však (v důsledku odlišných životních postojů, filosofie, sporů jejich manželek, ale třeba i materiálních rozdílů) zhoršovalo, až se nakonec v roce 1968 Holanovi odstěhovali. Nicméně, právě v tomto období života, v domě na Kampě, napsal Holan dle literárních kritiků svá nejlepší díla. Za ně byl pak krátce po odstěhování z vily nominován na Nobelovu cenu za literaturu.

O Holanovi s Werichem se někdy také říká, že byli jako den a noc. Klaun toužící po lásce davů a černý anděl vyhledávající klid a samotu. Když to trochu zjednodušíme, Werich se těšil velké popularitě, byl finančně zajištěný, navenek bodrý, žertující a veselý – v podstatě miláček českého národa, a samá párty. Holanova práce oproti tomu nikdy nebyla pro masy, nýbrž filosofická a depresivní. Potřeboval a vyžadoval na ni klid. Kvůli střetu s komunistickým režimem mu bylo roky zakázáno publikovat a finančně se někdy jen tak tak drželi nad vodou. Ačkoliv by mu i sám Werich rád pomohl, což máme písemně doloženo, Holan byl tak hrdý, že jakoukoliv pomoc odmítal. I když se později rozdělili, na svého bývalého souseda se Holan i v posledních letech svého života často ptal. Přes všechny rozdílnosti je spojovala nejen ta nejdůležitější životní data, jejich nešťastné dcery nebo umělecká profese, ale právě i vila na Kampě. 

Pozvánka do divadla

Pakliže o dvojici Holan-Werich mnoho nevíte, doporučuji nastudovat alespoň základní fakta a poté již směle vyrazte do divadla. Pro diváky znalostí jejich životních osudů zcela nepolíbené by totiž představení mohlo být trochu oříšek, přeci jen – něco se jen tak nakousne, sem tam náznak, a kdo nemá tucha, mohl by se možná trochu ztratit. Ale věřte mi, že pojetí Pavla Jurdy vás opravdu uhrane, a co jste nevěděli před ním, si budete chtít dostudovat potom. 

Dobrou zprávou pro nás, literární nadšenkyně a nadšence, je kromě samotného „literárního bulvárku“ taky přítomnost citací z dobové korespondence, některých Werichových hudebních kusů, nebo částí básní Vladimíra Holana. A že se celým představením vinula právě Holanova báseň, která je mému srdci vůbec nejbližší (však ji už asi deset let nosím v peněžence), to byl opravdu krásný dárek navíc. 

A tak, i když slovy Vladimíra Holana:

Být není lehké… Lehká jsou jen hovna…

Udělejme si to bytí někdy hezčí a pojďme na něco dobrého do divadla!

Hadry, kosti, kůže hraje Švandovo divadlo v červnu ještě dvakrát (před prázdninami) a lístky jsou stále k dispozici. 

Autorka: Blanka Veselá (@blanchettka)

Zdroj úvodní fotografie