Blog

Fragmenty osudové lásky Richarda Beer-Hofmanna

autor: | 29. 1. 2024 | Ostatní

V pokoji se pomalu začíná rozlévat tma, a jediný zdroj světla tak představuje malá lampička na psacím stole. Starý muž však stále nehnutě pozoruje život odehrávající se za oknem svého bytu. V domově, který je mu cizí, v zemi, která je mu neznámá. Po chvíli si otře slzy, jež mu na moment zamlžily oči, usadí se ke stolu, otevře deník a naplno se ponoří do vzpomínek na svoji milovanou ženu… Ne, tohle není začátek harlekýnové romance, ale skutečný životní příběh rakouského spisovatele Richarda Beer-Hofmanna. 

Že vám toto jméno vůbec nic neříká? Můžete si být jisti, že i mezi studenty germanistiky znají tvorbu Richarda Beer-Hofmanna často jen opravdoví fajnšmekři. Beer-Hofmann stojí ve stínu svých současníků jako například Huga von Hofmannsthala nebo Arthura Schnitzlera, s nimiž se pravidelně setkával a společně je řadíme do literární skupiny „Jung Wien“ (Mladá Vídeň). S Čechy pak Beer-Hofmanna pojí město Brno, ve kterém strávil část dětství, jak sám prozrazuje ve své poslední knize Paula. Ein Fragment. Tu zamýšlel jako vzpomínání na svoji milovanou ženu. Beer-Hofmann knihu napsal v americkém exilu poté, co mu na útěku před nacistickou perzekucí manželka Paula zemřela ve Švýcarsku a on musel pokračovat do Spojených států bez ní. Ačkoli knihu označil za pouhé vzpomínání, dílo má nesporné umělecké kvality.

Hned po přečtení prvních řádků nám v mysli zmizí představa spisovatele, jak ho známe z učebnic (kdy si ti šťastnější z nás zapamatují jméno a dílo), a rozehraje se před námi někdy bolestné, jindy dojemné vyprávění skutečného stárnoucího muže na sklonku života. Vyprávění ve fragmentech, jak si i my často pamatujeme jen útržky našich vzpomínek. 

Navzdory názvu Paula zabírá podstatnou část knihy líčení života Beer-Hofmanna předtím, než svou ženu vůbec poznal. Popisuje smrt svojí maminky, která zemřela pouhých pár dnů po jeho porodu, a následné osvojení strýcem (proto to dvojité příjmení Beer-Hofmann), vzpomíná s láskou na své příbuzné a čas strávený v Brně, ale třeba i na čeledína Vinzka, který u nich doma pomáhal. Vinzkovi je věnovaná celá kapitola knihy. Beer-Hofmann totiž při psaní nepostupuje chronologicky, velké části života vynechává, zaměřuje se na útržky. Také časový rámec vyprávění není rovnoměrně rozvrstvený. Někdy se zastaví a věnuje jedné vzpomínce delší oddíl, jindy přeskakuje. 

Vrchol knihy pak představuje podrobný popis prvního setkání tehdy dvacetidevítiletého Beer-Hofmanna s šestnáctiletou Paulou. Pamatuje si nejen místo, ale i přesný čas, kdy svoji ženu poprvé spatřil. Paulu pak v knize adoruje a neustále zdůrazňuje lásku k ní. Navzdory očekávání se v knize ale dále nedozvíme, kdy se ti dva vzali nebo kdy se narodily jejich děti. Beer-Hofmann opět nastiňuje společný život jen prostřednictvím několika útržků z rodinných zážitků, a podstatnou část knihy dokonce věnuje Paulině vyprávění o pejskovi. 

Ano, slyšíte správně. V kapitole s názvem Alcidor nám autor ústy své manželky popisuje život a smrt oblíbeného psa Paulina dědečka. Vyprávění o nádherném vztahu člověka a zvířete ale v knize rozhodně nepůsobí nadbytečně. Naopak jej považuju za nejpovedenější část. 

Závěr knihy Paula. Ein Fragment je pak věnován zápisu snů, které se Beer-Hofmannovi po smrti jeho ženy v noci zdály a v nichž k němu jeho žena promlouvá. 

Jak jste asi pochopili, kniha není (auto)biografií v pravém slova smyslu, tedy takovou, jak si ji na první pohled představujeme (objevují se v ní mezery ve vyprávění, nedodržení chronologie, stylizovaný jazyk aj.). Přesto Beer-Hofmann důsledně trvá na faktické správnosti vzpomínek, což můžu osobně jako detektiv-amatér potvrdit. Na základě různých zmínek v knize se mi totiž v Brně podařilo dohledat hrob Beer-Hofmannovy babičky.  

Proč ale vlastně Beer-Hofmann pojmenoval knihu Paula, když její podstatnou část věnoval vzpomínkám na své předky, čeledína nebo dokonce psa? Odpověď už nastínila literární teoretička Sigrid Bauschinger, podle níž jsou Beer-Hofmannovy vzpomínky vždy spojené s láskou. Proto i samotné psaní knihy mělo podle mého názoru pro Beer-Hofmanna terapeutický charakter. Pomohlo mu vyrovnat se se smrtí ženy a novou životní situací. Můžeme jen hádat, zda si ve skutečnosti stejně jako většina jiných vztahů i Beer-Hofmannovi mohli v životě procházet vztahovými krizemi. Přesto tento (možná?) zidealizovaný obraz manželky vychází z aktuálních pocitů autora, tak, jak to v době psaní cítil. Jako by kniha byla dopisem napsaným přímo pro ni. 

Čtenářům pak umožnil sdílet fragmenty své osudové lásky, ale také zprostředkoval atmosféru doby tzv. vídeňské moderny na přelomu 19. a 20. století. Literárním teoretikům pak otevřel prostor pro hledání hranic autobiografie a fikce.

Pokud vás kniha zaujala stejně jako mě a měli byste chuť si ji přečíst, budu některé z vás muset zklamat. Kniha není dostupná v českém jazyce. Nejspíše tak čeká na své objevení a překlad do češtiny. Tak kdo se do něj pustí?

Autor: Pavlína Peťovská

Zdroj původních fotografií ke koláži:
ÖNB Paula Beer-Hofmann: https://onb.digital/result/BAG_7264978
Richard Beer-Hofmann von Georg Fayer: https://www.onb.ac.at/, https://digital.onb.ac.at/rep/osd/?1107B29A

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Podobné články

„Skáceloviny“ aneb Jan Skácel měl narozeniny

„Skáceloviny“ aneb Jan Skácel měl narozeniny

„Jan Skácel, muž, který vás dokáže uhranout.“ Tak přesně díky této větě jsem se s dílem Jana Skácela seznámila. Bylo to někdy na základní škole, když nám o něm vyprávěli. Nedokázala jsem si moc přestavit, co znamená slovo uhranout a jak by to básník mohl zvládnout...

Eliška Krásnohorská jako literární kritička – II. část

Eliška Krásnohorská jako literární kritička – II. část

Vítám vás u pokračování našeho měsíčníku, který se zabývá kritickou činností Elišky Krásnohorské. V minulém díle jsme se podívali na autorčiny začátky a zjistili jsme, jaký měla názor na dílo mladé básnické generace. Dnes se zaměříme na jednu z nejvýznamnějších...

Nemohu bez Vás žít aneb Tipy na romantickou klasiku

Nemohu bez Vás žít aneb Tipy na romantickou klasiku

Blíží se nám svatý Valentýn a to je ideální příležitost sáhnout po nějaké romanťárně. Ačkoli se regály v knihkupectvích prohýbají pod nánosem Young Adult i dospěláckých milostných příběhů ze současnosti, u nás na blogu víme, že klasika je prostě klasika. Zkuste...