Milí čtenáři Literární hysterie, máme tu nový měsíc, a to znamená nový díl našeho měsíčníku. Spory mezi ruchovci a lumírovci jsme, společně s Eliškou, statečně přežili. 😊 Nyní se posuneme v čase do 80. let 19. století. Jak se (ne)změnila kritická činnost Krásnohorské v tomto období?

Útlum kritické činnosti

80. léta znamenala pro kritickou činnost Krásnohorské dobu útlumu. Zčásti za to patrně mohly spory mezi ruchovci a lumírovci, které Elišku značně psychicky vyčerpaly (viz předchozí články https://www.literarnihysterie.cz/eliska-krasnohorska-jako-literarni-kriticka-ii-cast/; https://www.literarnihysterie.cz/eliska-krasnohorska-jako-literarni-kriticka-iii-cast-bitva-o-halka/). Druhý důvod byl však radostnější – Krásnohorská se začala více orientovat na svou vlastní literární činnost. Roku 1885 vyšel její slavný román Svéhlavička. Příběh vycházel z německé předlohy a Krásnohorská tak vytvořila první četbu pro dospívající dívky na našem území. 

Spory o pravost RKZ

Krásnohorská se kritice v 80. letech věnovala v menším měřítku, nicméně úplně ze scény nezmizela. Sotva si česká literární veřejnost oddychla od r + l soubojů, přišla na řadu další pořádná bouře: tzv. spory o Rukopisy. Všichni jste o nich patrně někdy slyšeli, takže je tu nebudu dlouze rozpitvávat. Věděli jste však, že i do nich zasáhla Krásnohorská?  Schválně: dokážete si tipnout, jaký postoj vůči RKZ zaujala? Ti, co si myslí, že hájila jejich pravost, mají pravdu. 

Své stanovisko dala Eliška najevo dvojím způsobem. V roce 1887 vydala sbírku básní, ve které jednoznačně obhajovala pravost RKZ (básně si můžete přečíst ve sbírce Na živé struně). Roku 1886 publikovala v Ženských listech článek s názvem Slovo našim čtenářkám o Rukopisech královédvorském a zelenohorském. Z dnešního úhlu pohledu můžeme říct, že to byl text značně tendenční, v němž chybí věcná argumentace, ale najdeme tu vášnivou obhajobu RKZ a útoky na dva hlavní odpůrce Rukopisů: Jana Gebauera a T. G. Masaryka. Místy to působí dojmem, že se Krásnohorská ve své argumentaci „nakazila“ od lumírovců.

Krásnohorská a Zlatá kaplička

Zlatá kaplička, chcete-li Národní divadlo, se divákům poprvé otevřela v roce 1881. Krásnohorská na tuto událost reagovala sérií článků v Ženských listech. Ačkoli mělo ND představovat vrchol české umělecké scény, v praxi tomu tak podle Krásnohorské bohužel nebylo. V článcích si stěžovala především na repertoár divadla, který jí přišel laciný – v této době byly populární zejména různé cizí frašky, ježani zdaleka nedosahovaly potřebné estetické úrovně. Krásnohorská byla situací tak iritována, že dokonce vyzývala čtenářky periodika k jejich bojkotu. Apelovala na Národní divadlo, aby do repertoáru přidalo kvalitní české a světové hry. Ačkoli byla Krásnohorská v těchto článcích neústupná, dramatu se ve své kritické i literární činnosti věnovala pouze okrajově.

Krásnohorská a Preissová

Jestli si nějaká kritika z řad „divadelních kruhů“ zaslouží naši pozornost, je to jednoznačně kritika dramat Gabriely Preissové. Elišku nadchlo realistické dílo Gazdina roba, které se na prknech ND objevilo v roce 1889. Považovala jej za „nový vítr“ české literární scény. Jako velké plus viděla zejména pravdivé vylíčení venkovského lidu, ale také užívání dialektů a lidové frazeologie.

S kritickou činností Elišky Krásnohorské ještě nekončíme! Příští měsíc se podíváme do dalšího desetiletí, které bude nadmíru zajímavé: na scéně se totiž objevuje nová mladá generace autorů (Machar a spol.).

Autor: Míša Nevřivá
Kresba: Lenka Nevřivá