„Proč bych měl být zoufalý jenom já, když můžou být zoufalí i ostatní?“
prohlásil Stanislav Biler v diskuzi po představení Destrukce. Jak moc to myslel vážně a jak moc v nadsázce, to bychom se museli zeptat jeho, každopádně – na mě během čtení jeho knihy a posléze i během divadelní adaptace pořádný kus zoufalství popadal. Ale určitě mu to nevyčítám. Myslím totiž, že některá zoufalství zoufale potřebujeme.
Divadlo X10 uvedlo v únoru adaptaci Bilerova románu Destrukce, za který autor loni (2022) získal Magnesii Literu. Umělecký šéf činohry Divadla X10 Ondřej Štefaňák umístil hru na velmi jednoduchou, téměř prázdnou industriální scénu. A skvěle tak podtrhl knižní předlohu, z níž kypí pocity zmaru, zoufalství, prázdnoty a… destrukce!
Pakliže vám snad tenhle výborný román utekl, shrnu krátce jeho děj: Mladý muž se stěhuje z města na venkov. Touží po klidu, po věcech a životě, které jsou jednoduché a dávají smysl. Chce žít tam, kde „dvě a dvě jsou pořád čtyři“, a nikoliv ve městě, které je pro něj složité, jemuž nerozumí a kde platí za byteček ve sklepě skoro celý svůj výdělek. Přijímá tedy místo učitele na základní škole v malé vesnici, která sousedí s fabrikou, jež živí většinu zdejších obyvatel.
Jenže! Učitel postupně zjišťuje, že ani na venkově není svět tak úplně v pořádku. A že to, co v jeho vesnici smrdí, není hnůj.
Bilerův román je nejen existenciální, ale především environmentální. A přestože je temný a zoufalý, je také vtipný, svým způsobem. Ironicky a absurdně. Svého čtenáře drásá – nejen obsahem, ale i formou. Například absence uvozovek v přímé řeči je aspekt, na který si lze postupně zvyknout, ale po srsti nás zrovna nehladí.
Podrobnější rozbor Destrukce jsme už na blogu publikovali, přečíst si ho můžete tady.
A právě tuhle temnou, zoufalou, absurdní, ale i vtipnou náladu se dle mého podařilo perfektně přenést i na jeviště!
Když Ondřej Štefaňák mluvil o způsobu, kterým převedl hlavního hrdinu románu na divadelní prkna, použil pojem „rozstřelený mozek“. Herci na jevišti totiž hrají nejen další postavy knihy, ale v určitých chvílích se střídají právě i v roli hlavní postavy – učitel se sám se sebou hádá, jeho mysl je rozštěpená, leckdy mluví herci na přeskáčku, různě se překřikují apod. Tenhle „trik“ lze určitě vnímat i jako odkaz na způsob vyprávění v knižní předloze, kde učitel často hluboce přemýšlí, mluví sám se sebou a občas si není jistý, co řekl nahlas a co zůstalo pouze v jeho hlavě.
Mohli byste se tak možná bát, jestli se v tomhle „jevištním guláši“ neutopíte. Ale nebojte, neutopíte. Pakliže se na představení vypravíte se znalostí knižní předlohy, budete (snad, jako já) mile překvapeni, kolik aspektů knihy a jak velkou část se tam autorům podařilo dostat. Včetně pasáží, u kterých jste si během čtení neuměli představit, jak by se daly na jeviště zajímavě a pochopitelně přenést. Jestliže jste předlohu nečetli, nevadí. I tak si z představení můžete odnést velmi silný, byť trochu depresivní a zoufalý, umělecký zážitek. A ten vás dost možná vrátí zase zpátky, ke (knižní) Destrukci.
Pokud se mi povedlo vás do divadla nalákat, rovnou předesílám, že vstupenky na představení v květnu a červnu jsou ještě k dispozici.
Autorka: Blanka Vosecká Veselá (@blanchettka)
0 komentářů