Uplynulo již 197 let od tzv. děkabristického povstání. Ačkoli skončilo naprostým fiaskem, slaví v Rusku pravidelně svá výročí. Jeho aktéři jsou napříč ruskými dějinami považováni za hrdiny. Proč je tomu tak? Jak vlastně vznikl děkabristický mýtus a jakou roli v něj hrají romantičtí spisovatelé?

Trochu toho historického pozadí

Píše se rok 1816 a v Rusku vzniká tajný spolek známý jako Svaz spásy. Pevné jádro spolku tvoří mladí důstojníci a šlechtici. Jsou motivováni porážkou Napoleona, inspirováni Velkou francouzskou revolucí a ovlivněni myšlenkami osvícenství, se kterými se setkali v západní Evropě při tažení na Francii. V mladých šlechticích sílí vlastenecké cítění, chtějí Rusko s ústavou, bez nevolnictví, bez cenzury. Plán zní tedy jasně – sesadit cara Alexandra I. Pavloviče, převzít moc a vytvořit z Ruska konstituční monarchii (ti radikálnější a asi i bláhovější si představovali dokonce republiku). 

Alexandr I. se ale tomuto jejich plánu nakonec vyhýbá a to tak, že začátkem prosince 1825 umírá na tyfus. Na carský trůn by usedl jeho bratr a smýšlením liberál Konstantin. Ten ale tři roky zpátky abdikoval a zapomněl se o tom zmínit. K moci se tedy nečekaně dostává jeho druhý bratr a smýšlením konzerva Mikuláš, který je trnem v oku nejen budoucím děkabristům, ale také vojákům carské armády, včetně některých stráží, které tak pro děkabristy není těžké získat na svou stranu. 

V důsledku toho se 14. 12. 1825 shromažďuje armáda čítající asi tři tisíce rebelů před Zimním palácem v Petrohradě. Její cíl je jasný – pokusit se o státní převrat. Ten je ale již předem odsouzen k neúspěchu a to hned z několika důvodů. Alexandr Jakubovič odmítne vést dva pluky, aby obsadili Zimní palác, Pyotr Kakhovsky následně odmítne zavraždit cara a korunu tomu nasadí Sergey Trubetskoy, zvolený vůdce děkabristů, který nakonec zůstane raději doma. Povstání je k večeru potlačeno. Následují výslechy a tresty. Pět vůdčích děkabristů je popraveno, zbytek poslán na Sibiř. 

Tak. Nešťastný konec jednoho zpackaného pokusu o převrat. 

A kde jsou ti romantici? 

Světem touto dobou rezonuje přední směr 19. století – romantismus se svým rozervaným hrdinou, bojovníkem za pravdu i lásku a nezřídka kdy také vězněm. I Byron má svého Vězně z Chillonu, Dumas zase Hrabě Monte Crista, Mácha Viléma a Rusové mají najednou romantických hrdinů plnou Sibiř (a pět padlých jako bonus). 

Dá se tedy říct, že ačkoli svým povstáním nepřinesli zemi žádnou změnu, dokázali dokonale splynout s ideálem tehdejší doby.  Sami také často inklinovali k tomuto modernímu směru, jak napovídají i dobové portréty. Fraky či kabáty, stojáček a šáteček – zkrátka romantici každým coulem. Obličej jim potom takřka vždy zdobily kotlety a knírky, přesně jak udávaly západní trendy. 

Někteří z nich však nebyli romantici pouze tělem, ale také duší, respektive duší básníka. Například takový Kondratij Fjodorovič Rylejev, jeden z pěti popravených, byl uznávaným spisovatelem své doby. Pod jeho perem vznikaly především politické elegie a vlastenecké balady. Společně s dalším děkabristou Alexandrem Alexandrovičem Bestuževem vydával také almanach Severní hvězda.  Jak v životě, tak i ve svých básních bojoval proti despocii a zastával se chudších lidí. Jeho smysl pro spravedlnost ho ale nakonec dovedl až na šibenici. Zmíněný Alexandr Bestužev trestu smrti sice unikl, za to ale skončil na Sibiři, kde pod pseudonymem Marlinskij tvořil hlavně válečné a politické povídky. Pro nás je ovšem nejzajímavější přátelství Rylejeva (a samozřejmě i dalších děkabristů) s Alexandrem Sergejevičem Puškinem. 

Alexandr Sergejevič Puškin byl takový ruský Karel Havlíček Borovský. Nejen pro svůj okouzlující zjev a množství žen, ale hlavně pro své protistátní řeči, které ustavičně vedl a kvůli kterým vyfasoval přímou jízdenku do exilu. S odstupem času se dá říci, že dobře pro něj, poněvadž v době, kdy ve vesnici Michajlovské (cílová destinace jeho deportace) tvoří Evžena Oněgina a Borise Godunova, jeho přátelé v Petrohradě čelí rozsudkům smrti. Sám Puškin, poté co se dozví o nepovedeném povstání svých kamarádů, ukvapeně pálí ze strachu o svůj život spisy, které by ho s nimi mohli pojit. Car se však v tomto případě rozhodne řídit heslem „přátele si drž blízko a nepřátele ještě blíž“ a Puškina pozve pod záminkou smíření zpět do Petrohradu, aby ho měl hezky pod dozorem a sám mohl cenzurovat jeho díla.  Navzdory této cenzuře vychází Puškinovi v roce 1827 báseň Arion, vykreslující obraz děkabristického povstání, ovšem zaonačená za starořecký mýtus. 

Dalším spisovatelem, kterého událost děkabristického povstání nenechala lhostejným, byl francouzský romantický velikán Alexandre Dumas.  V románu Mistr šermu ji popisuje očima svého šermířského mistra Grissiera. Car pochopitelně tento román v Rusku zakázal a taktéž zakázal Dumasovi vstup na území celé Rusi.

A málokdo ví, že Vojna a mír – nejslavnější dílo Lva Nikolajeviče Tolstého, mělo být původně také zaměřeno na tuto událost 19. století. Tolstoj chtěl vytvořit příběh s ústřední postavou již starého děkabristy, který se po letech vrací z exilu. Jenže Tolstoj míní, život mění a román se tak postupně vyvinul do podoby, jak ji známe nyní. To už se ale nacházíme v realismu. 

Co k tomu ještě dodat?

Heroismus děkabristů byl v Rusku v průběhu dalších let využíván či zneužíván k různým účelům. Ruská inteligence ve velkém četla jejich memoáry a v děkabristech nacházela vzor ctnosti. Bolševici se zase zaměřili na jejich revoluční stránku a označili je za své předchůdce, aby se tím ukotvili v historii. 

Do jaké míry si tento reálný historický příběh zasluhuje označení „mýtus“, může posoudit každý sám. Je pravda, že romantické období ho částečně pomohlo zveličit. Na druhou stranu to ale stále byla banda dvacetiletých kluků, kteří měli srdce na správném místě a koule na to postavit se tehdejšímu nevlídnému režimu. A to by se mělo cenit v každé době.

Autorka: Nelly Matoušková

Grafika: Patrik Sláma