Blog

O tom, jak dva Řekové vzdělali Velkou Moravu

autor: | 5. 7. 2022 | Historie

Dne 5. července slavíme „Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje“, a tak jsme si v redakční radě řekli, že se slavným slovanským (ale vlastně spíše řeckým) bratrům podíváme trochu na zoubek. Pojďme se tedy mrknout na životy dvou – na svou dobu – velmi moderních a pokrokových mužů.

Jak to u nás vypadalo před přinesením víry a vzdělanosti?

Celkem bídně, negramotně a pohansky. Příběh začíná na Velké Moravě. V době své největší slávy říše pokrývala nejen území dnešní Moravy, jak si mnozí myslí. Ležela na celém území České republiky, jak ji známe nyní, a k tomu navíc zasahovala do většiny Slovenska a pravděpodobně také do nemalé části Německa, Polska, Rakouska, Maďarska, Ukrajiny a Rumunska (to ale není dostatečně historicky doloženo). Teoreticky se tak dostáváme ke státu, který se mohl rozlohou rovnat dnešnímu Německu! A takové velké zemi vládl kníže Rostislav. Byl to velmi ambiciózní politik a měl se svojí zemí dva velké plány:

  1. Protože v době jeho vlády začaly na Velkou Moravu pronikat módní křesťanské vlny, řekl si, že by nebylo vůbec špatné zřídit zde samostatnou církevní organizaci.
  2. Druhý byl ekonomický: Velká Morava byla totiž značně závislá na obchodní spolupráci s Franskou říší (západ Evropy), která si to moc dobře uvědomovala a zneužívala toho.

Rostislav zkrátka toužil po co největší nezávislosti, k níž je zapotřebí gramotnost. Nejdříve se obrátil na Řím a požádal papeže o vyslání učenců na Velkou Moravu. Papež mu tehdy bůhví z jakých důvodů nevyhověl. A když nechceš být závislý na západu a zároveň se na tebe vyprdne Řím, nezbývá ti v raném středověku moc světových stran a možností – Rostislav se tak se svojí prosbou obrátil na východní Byzantskou říši a jejího císaře Michaela III. Poslové z Velké Moravy dorazili do Konstantinopole (dnešního Istanbulu) na jaře roku 863. Císař Michael byl zpočátku nejistý, protože nezávislý moravský stát příliš důvěrně neznal a taky je od sebe dělilo pohanské a nepřátelské Bulharsko. Nakonec si ale vypočítal, že by tak mohl ve Velké Moravě získat  spojence, kdyby se Bulhaři rozhodli zaútočit. A tak povolal nejschopnější z nejschopnějších.

Soluňští bratři

Cyril a Metoděj byli vzdělanci pocházející ze Soluně. Jednalo se sice o řeckou oblast, nicméně zde žila velká komunita Slovanů. Podle některých pramenů byla samotná matka bratrů původem Slovanka, takže byli nejspíše odmalička zvyklí na slovanské peskování ohledně úklidu domácnosti a vynášení odpadků. Jejich otec byl zase významným velitelem, takže mohl synům dopřát vysoké vzdělání. Což se vyplatilo.

Metoděj byl starším z bratrů, narodil se nejspíše před rokem 820. Měl právnické vzdělání a spravoval oblast Byzancie, kterou obývali Slované. Konstantina známe spíše jako Cyrila, ačkoli ho naši předkové poznali pod tímto původním jménem. Byl nejmladším synem v rodině, narodil se buď v roce 827, nebo 828. Konstantin byl vysvěcen na kněze a přednášel filozofii na univerzitě (proto se mu někdy říká Konstantin-filosof). Vykonával také funkci správce archivu.

Bratři měli původně v plánu, že se oddají kněžskému životu v klášteře – a nějakou dobu v něm skutečně pobyli – ovšem císař Michael s nimi měl jiné plány a vyslal je na diplomatickou cestu do Chazarské říše (oblast mezi Černým a Kaspickým mořem). Cestou se na několik měsíců zastavili na Krymu ve městě Cherson, kde Konstantin nalezl ostatky domnělého sv. Klementa. Tato informace není moc zajímavá, dokud si neuvědomíte, že šlo o čtvrtého římského papeže – přičemž jeho předpředpředpředchůdcem byl sám Ježíš Kristus. Hustý, co? A na základě úspěchu této diplomatické cesty jim císař Michael hned dohodil další job: cestu na neznámou, pohanskou Velkou Moravu, kde mají přesvědčit co nejvíce tamních divochů o tom, že vzdělání a křesťanská víra jsou vlastně velmi cool věci.

Velkomoravská misie

Na cestu se důkladně připravili. Konstantin sestavil hlaholici (abecedu, která odpovídala zvukové podobě slovanských jazyků) a přeložil plno náboženských textů do staroslověnštiny. Taková překladatelská činnost tehdy nebyla vůbec běžná, takže šlo o neskutečně pokrokovou záležitost. Konstantin věděl, že chce-li někoho vzdělávat a učit ho víře, je potřeba, aby textům této víry žák nejdříve rozuměl.

Na Velkou Moravu, kde byli přivítáni s velkou úctou, se dostali v polovině roku 863 – na tehdejší poměry to bylo velmi rychle, protože od podání žádosti o učence uběhlo jen asi jedno čtvrtletí. Začala výuka, organizování církevního života a pokračovalo se i s překlady. Tento zápal a úspěch se nelíbil franským kněžím, kteří viděli, že nad tímto územím ztrácejí svůj vliv. Podle nich nebylo správné, že se Boží slovo přednáší v jakémsi slovanském jazyce – podle nich byla akceptovatelná jen hebrejština, řečtina nebo latina (tři jazyky na Ježíšově kříži), jimž tady ale nikdo nerozuměl. Rostislav Konstantina a Metoděje plně podporoval a dopřával jim tak mocenskou ochranu.

Bratři na Velké Moravě učinili během několika měsíců obrovský kus práce. Pak jim ale došlo, že své vychované vzdělané nástupce nemohou vysvětit na kněze, aby pokračovali v jejich práci. Takovou pravomoc má totiž jen biskup, kterým ani jeden z bratrů nebyl. Jedinou možností tak bylo podniknout cestu do Říma, aby nechali své žáky vysvětit tam. A Konstantin a Metoděj by se nechali vysvětit na biskupy, aby pak sami mohli světit kněze přímo na Velké Moravě a nemuseli každého půl roku podnikat podobnou pracovní cestu do Říma.

Všechny cesty vedou do Říma

V Římě jim bylo papežem povoleno vést bohoslužbu ve slovanském jazyce a došlo k vysvěcení jejich žáků na kněze. ALE… Nedošlo k vysvěcení bratrů na biskupy, nedošlo ani k určení podoby slovanské církve a jejího čelního představitele. Konstantin navíc těžce onemocněl, a tak se rozhodl strávit zbytek života tak, jak ho zjevně původně strávit zamýšlel – v klášteře. Právě zde v tento moment přijal řeholní jméno Cyril. O dva roky později v klášteře zemřel.

Back to the Velká Morava

Až po Konstantinově smrti papež vysvětil Metoděje na biskupa. Ten se rozhodl splnit bratrovo přání a vrátil se na Velkou Moravu, aby pokračoval v jejich díle. Kníže Rostislav ho zde opět vřele přijal, ale brzy nato šlo všechno do kytek.

Rostislavův synovec Svatopluk se spojil s Franskou říší proti svému strýci. Metoděje uvěznili kdesi v Bavorsku. Křesťanská vzdělanost v duchu slovanské liturgie naštěstí pokračovala díky stále přítomným vysvěceným kněžím. Až po zásahu papeže Jana VIII. Metoděje propustili.

V roce 880 vydal papež bulu, která povolovala bohoslužbu ve slovanské liturgii, což ale franské kněží nezastavilo v intrikách proti Metodějově vlivu. Traduje se, že právě kvůli nim nedorazila do Říma žádost o ustanovení Metodějova nástupce, tedy nové hlavy slovanské církve. A protože byl v té době Metoděj na sklonku svého života, byla slovanská liturgie na Velké Moravě odsouzena k nevyhnutelné záhubě. Roku 885 zemřel a jeho žáci byli buď prodáni do otroctví, nebo utekli do Bulharska. Zhruba o století později došlo k vyhnání sázavských mnichů, posledních pokračovatelů velkomoravské slovanské liturgie. To byl definitivní konec staroslověnského písemnictví. Stejně tak se nedochovaly žádné původní památky (s výjimkou Kyjevských listů, o jejichž původu lze polemizovat – jejich ukázku můžete najít v náhledovém obrázku). Všechna ostatní literární díla tak pochází pouze z pozdějších opisů. Stejně tak začala zanikat hlaholice, kterou na východě Evropy nahradila cyrilice inspirovaná řeckou alfabetou. Na cyrilometodějskou liturgii se začalo úmyslně navazovat až na sklonku vlády Přemyslovců a především za vlády Karla IV.

Autor: Patrik Sláma

0 komentářů

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Podobné články

Palacký a blondýna

Palacký a blondýna

Palacký má příšerné PR. Bohužel pro něj a dost bohužel i pro nás. Buď ho někdo nezná vůbec a je úplně fuk, že je fialový na tisícovce a že se po něm jmenují ulice, náměstí, školy, gymnázia a dokonce i Univerzita. V lepším případě někdo v paměti vyloví, že je...

Normalizační literatura

Normalizační literatura

Začíná se druhá polovina 20. století a světem prostupuje studená válka. Evropa se dělí na dva bloky – východní a západní. Dva bloky, které spolu nemohou komunikovat. Přenos informací mezi lidmi v těchto blocích je téměř nemožný. Dvě části rozdělené Berlínskou zdí....