Blog

Co Slováci (ne)vědí o české literatuře a naopak

autor: | 27. 6. 2022 | Česká literatura, Ostatní

Češi a Slováci. Roky jsme spolu žili v jednom státě a naše jazyky jsou si tak podobné, že si bez problémů rozumíme. Přesto však, co se týče literatury, toho o sobě tolik nevíme. A ani já nejsem výjimkou. Ruku na srdce, i když jsem už čtyři roky vdaná za Slováka, o slovenské literatuře kdovíjaké znalosti nemám. 

V paměti mi utkvěl pouze Ľudovít Štúr, slovenský národní buditel a vůbec první jméno, které by se v souvislosti se slovenskou literaturou mělo každému vybavit. Proč? Tento pán se nejen zasloužil o kodifikaci spisovné slovenštiny, ale vůbec celý svůj život zasvětil boji za práva slovenského národa. Kdoví, co by všechno ještě dokázal, kdyby se ve čtyřiceti letech nešťastnou náhodou při přecházení potoka nestřelil do nohy a na následky zranění nezemřel. 

Kolem Štúra se pak shromáždila skupina autorů, která také „jela“ na vlastenecké vlně. Jedním z představitelů štúrovců je Andrej Sládkovič, s jehož osobou jsem se poprvé seznámila v kavárně pojmenované na jeho počest Café Sládkovič. Kromě dortíků jsem se mohla rozplývat i nad Sládkovičovými verši z jeho nejslavnějšího díla Marína, které zdobí interiér kavárny. Mimochodem, Marína je se svými 2 900 verši považována za nejdelší milostnou báseň na světě. Od roku 2017 je dokonce zaznamenána jako světový rekord ve World Record Academy. Za jejím vznikem stojí dojemný příběh nenaplněné lásky mezi Sládkovičem a jeho studentkou Máriou. Kdyby zamilovaným nepokazila svatbu matka Márie, možná by Slováci přišli o jedno ze stěžejních děl své literatury.

Marínou moje znalosti klasické slovenské literatury končí. Co se týče současných autorů, i ke mně doputoval boom související s knihou Trhlina od Jozefa Kariky, která čtenáře zavedla do slovenského pohoří Tribeč, kde často nevysvětlitelně mizí lidé –⁠ a já tak alespoň měla výmluvu, proč nechodit na túry. Dále mě zaujalo dílo tvůrce detektivek píšícího pod pseudonymem Dominik Dán, jehož skutečná identita je snad ještě tajemnější než Tribeč. Českým čtenářům pak možná ještě něco řekne jméno Michal Hvorecký, kterého s Českem mimo jiné pojilo přátelství s Egonem Bondym.

Suma sumárum, určitě bych toho mohla vědět více. Abych ale zjistila, zda jsou na tom Slováci se znalostmi české literatury lépe, musela jsem si některého z nich trochu vyzkoušet. Jako „zkušební vzorek“ jsem si vybrala svoji tchyni, která na rozdíl od mého manžela v Česku nežije, a není tedy s českým prostředím v přímém kontaktu. První otázku jsem, jakožto novinář začátečník, položila úplně banální:

Já: Koho si vybavíš, když se řekne česká literatura?

Tchyně spustí bez rozmýšlení jako kulomet: Božena Němcová, Karel Čapek, Karel Hynek Mácha. A ještě Erben, Petr Bezruč a Jaroslav Hašek. Jo, a ten s tím robotem, toho už jsem říkala…?

Vzhledem k tomu, že jsme nedávno tchyni darovali knihu Žert od Milana Kundery, přidala jsem malou narážku: 

Já: A co autor knihy, kterou jsi dostala od nás?

Tchyně dlouze přemýšlí: Radka Třeštíková…? Ne počkat, Žert! Jak se jmenoval? Můžu se jít podívat do knihovny, nebo mi dáš nápovědu?

Je vidět, že Kundera tchyni v paměti neutkvěl, a tak dávám malou radu.

Já: Iniciály MK.

Tchyně: Jo, Kundera! Zajímavá knížka, ale v mojí topce asi nebude.

: Dobře, a kteří z českých autorů jsou tedy tvoji oblíbenci?

Tchyně: Patrik Hartl, Radka Třeštíková a ta spisovatelka z Brna, co byla zavražděna svým manželem. 

Má zřejmě na mysli Simonu Monyovou. Je vidět, že ji zajímá spíše současná literatura, a tak si neodpustím ještě rýpnutí do starší četby.

Já: Četla jsi nějakou knihu od spisovatele žijícího dejme tomu v 19. století nebo na začátku 20. století?

Tchyně: Ve škole jsme, myslím, ještě měli jako povinnou četbu Kytici a pak určitě nějaké Bezručovy básně.

Já: A sama od sebe jsi se někdy pustila do starší literatury?

Tchyně: Zatím ne. Čtu spíše tu současnou, ale zato hodně! 

Já: Když čteš knihu od českého autora, tak v češtině, nebo slovenštině?

Tchyně: Určitě v češtině. Bez problémů máme na Slovensku k dostání české knihy.

Já: Říká ti něco jméno Karel Havlíček Borovský? 

Tchyně: Znám to jméno, dílo nevím, ale znám ho. 

Já: A co bys mi řekla o Boženě Němcové?
Tchyně: Viktorka u splavu. Babiččino údolí. To jsme tehdy byli v Babiččině údolí a udělala jsem si tam pěknou fotku. A ve filmu hrála Barunku Šafránková.

Na závěr rozhovoru si tchyně ještě vybavila Kateřinu Tučkovou, Halinu Pawlowskou a Alenu Mornštajnovou. Z toho lze usoudit, že se opravdu zajímá spíše o literaturu současnou, ve které má rozhodně větší přehled než já v té slovenské. Troufám si ale tvrdit, že Slováci mají knihy od českých autorů mnohem lépe dostupné než my ty od slovenských. Zároveň i školní výuka na Slovensku (minimálně ta před desítkami let, snad mi tchyně promine) se českou literaturou zabývala mnohem více. A jaký je váš názor? Měli bychom slovenským autorům věnovat více pozornosti? A vyznáte se v slovenské literatuře, nebo (co se týče našich sousedů) dáváte raději přednost bryndzovým haluškám?

Autorka: Pavlína Peťovská

1 komentář

  1. Lenka

    A co takový Jožo Nižnánsky? Jeho Čachtická paní na mě koukala z knihovny rodičů. Taková tlustá bichle to byla. Tak jsem po ní ve 14 sáhla a po několika prvních stránkách došla k názoru, že to nedočtu 😀 Jinak souhlasím, že je zajímavé, jak je ten poměr (ne)znalostí nevyvážený…

    Odpovědět

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Podobné články

Palacký a blondýna

Palacký a blondýna

Palacký má příšerné PR. Bohužel pro něj a dost bohužel i pro nás. Buď ho někdo nezná vůbec a je úplně fuk, že je fialový na tisícovce a že se po něm jmenují ulice, náměstí, školy, gymnázia a dokonce i Univerzita. V lepším případě někdo v paměti vyloví, že je...

Víte, co jsou kvizoni?

Víte, co jsou kvizoni?

Kvizon je zvíře, které obývá prérii a je samo o sobě dosti hloupé, avšak telepatickým propojením s ostatními jedinci ve stádu dokáže dosáhnout inteligence až nadlidské. Taky okupuje titul knihy Jakuba Němečka: Na lovu kvizonů.  Tahle povídková knížka je fakt prcek...