Taky byla vaší nejoblíbenější pohádkou právě ta O Červené Karkulce? Pokud ano, mějte se na pozoru – v následujících odstavcích vám ji možná trochu znechutím, možná ji i trochu zneuctím (a jestliže se tak stane, za všechno může zdroj informací, Bruno Bettelheim!). Pakliže jste ji moc rádi neměli, směle a bez obav pokračujte ve čtení. 

Tato pohádka je vlastně takovým varovným příběhem vystřiženým z hodin rodinné výchovy. Učí nás, že se krásné mladé dívky nemají nechat kdekým zlákat, jinak to s nimi nemusí dopadnout dobře. Dokládá, že ne každý s nimi má dobré úmysly, byť se tak třeba tváří. Jádro děje nám odhaluje niterné pochody pubescenta ovlivněného pokušením: Karkulka podléhá špatnému vlivu (tedy vlkovi) a dovolí mu, aby ji svedl z cesty, kterou jí vytyčili rodiče. Poradí jí, aby natrhala květiny pro babičku, případně jí prozrazuje zkratku k ní, jež ale zkratkou vůbec není (záleží na verzi, kterou vám vyprávěla maminka).

Základ příběhu vychází ze starodávného řeckého mýtu o titánu Kronovi, který polykal vlastní děti, jež se z jeho útrob později dostaly živé a neporušené. Stejně tak zde můžeme pozorovat podobnosti s latinským příběhem Fecunda ratis od Egberta z Lutychu z roku 1023: v něm je mladá dívka s červenou pokrývkou hlavy nalezena ve společnosti vlků. Ve starších verzích příběhu se můžeme setkat i se situacemi, kdy vlk Karkulku donutil, aby pozřela babiččiny vnitřnosti a napila se její krve, ač dívka v hlavě slyší hlasy, které ji přemlouvají, aby to nedělala. Tady už se nacházíme na hranici mezi Karkulkou a upíry. Celkem schíza, že?

Existuje také verze téže pohádky od francouzského spisovatele Charlese Perraulta, která je sice ochuzena o travestitismus – tedy převlékání vlka do babiččiných šatů –, zato je ale dost perverzní. Vlk si v tomto příběhu lehne do babiččiny postele tak, jak ho pánbůh stvořil (nahý, respektive pouze ve svém kožichu), a po příchodu nic netušící Karkulky ji vyzve, aby si k němu lehla. Dívka poslušně odloží plný košíček na stůl, celá se svlékne ze svých šatů a lehne si k vlkovi, který jí následně sděluje, že ji chce… objímat. (Taky vám je z toho tak špatně?!)

V této variantě pohádky se projevují jisté rituální motivy, které známe ze světa zvířat, kdy těsně před pozřením partnera dojde k pohlavnímu styku (například u kudlanky nábožné). Zároveň je tím poukázáno na skutečnost, že děti do jistého věku vnímají sexuální akt jako akt násilí. 

Verze od bratří Grimmů a Erbena alespoň částečně omlouvají Karkulčinu naivitu a hloupost, protože se vlk přestrojí do babiččiných šatů, jejího čepce a nasadí si její brýle, což ovšem stále nevylučuje, že je Karkulka buď velmi (velmi, velmi, velmi) nevšímavá, nebo zkrátka trpí nějakou těžší mentální retardací. No vy byste mu to sežrali?

Příběh se v lecčems podobá Jeníčkovi a Mařence: obě pohádky spojuje téma opuštění domova, cesta lesem, nalezení chaloupky a vstup do ní, až v ní nakonec dojde ke lstivé tragédii. Důležitým rozdílem je charakterový vývoj hlavních postav. Vidíme zde rozdíly v jejich jednání, a to kvůli jejich odlišnému mentálnímu věku. Karkulka je oproti sourozencům vyspělejší, je více zvídavější. Zatímco se Jeníček a Mařenka nepozastavují nad tím, proč v lese stojí chaloupka z perníku, Karkulka vytuší, že s babičkou není něco v pořádku. Proto se doptává babičky-vlka, proč má tak velké uši, oči, ruce a pusu (to navíc navazuje na čtyři základní lidské smysly: sluch, zrak, hmat a chuť). 

Karkulka je tedy rozhodně starší než pohádkoví sourozenci, není ale ještě vyspělá a nemá tolik životních zkušeností, jako by měla dospělá žena. Navzdory maminčinu varování, že nemá odbočovat z trasy a že se nemá s nikým vybavovat, svůj příslib poruší a na vlkovo vybídnutí skutečně z cesty schází, ať už pro to má jakýkoliv důvod. Můžeme zde vidět, že dívku stále příliš ovládá slast, dětská zvědavost či (ve verzi se zkratkou) větší osobní pohodlí oproti splnění udělené povinnosti.

Za povšimnutí rovněž stojí dvě hlavní mužské postavy této pohádky, a sice vlk a myslivec. Každý z nich totiž zastává dvě protikladné vlastnosti mužské osobnosti: vlk je sobecký, asociální, divoký, s potenciálně ničivými sklony, kdežto myslivec je nesobecký, sociální, uvážlivý a ochranitelský. To opět koresponduje s Karkulčiným věkem, kdy se dívka poprvé snaží vyznat ve svém vztahu k mužům, ve své sexualitě a získává první zkušenosti s opačným pohlavím, což ji má zformovat ve zkušenou ženu. V jednom dni tak poznává kontrast mezi špatným a dobrým mužským vzorem.

Krom tohoto kontrastu spojeného s mužstvím vlk rovněž odráží veškeré asociální a zvířecí sklony v Karkulce samotné – a právě tady to začíná být jako vystřižené z nějakého severského krimirománu. Když dívka vlkovi přesně vylíčí cestu k babičce, neuvědomuje si, že ji tak odsuzuje k nevyhnutelné smrti – je přece jasné, že na ni tak vlk může kdykoliv zaútočit, když ví, kam má jít. Karkulka je de facto a nevědomě antagonistou svého vlastního příběhu a je strůjcem všeho zlého, co se jí a jejímu okolí následně přihodí. Ptáte se, proč by měla chtít, aby její babička zemřela? Karkulka totiž trpí Elektřiným komplexem! (Elektřin komplex je označení milostné náklonnosti k otci související s agresivním a konkurenčním vztahem k matce.)

Všechno to vlastně souvisí s tou její slavnou červenou čepičkou. Rudý čepec upletla Karkulce právě babička. Červená barva je přitom symbolem vášně a sexuální vyzývavosti. Babička jí tak vlastně symbolicky předala pomyslnou štafetu sexuální a ženské zralosti. Sama babička již slábne: stárne, je hodně nemocná a stejně jako všichni ve vysokém věku nemá daleko od smrti. Proto po ní tento zhmotněný symbol mládí a vitality přebírá její vnučka a je už jen na ní, jak se se svým novým statutem této domnělé zralosti popere. Karkulka v babičce ale nadále vidí stále žijící konkurenci, leč zesláblou. Dokud tedy bude babička žít, Karkulka se jí nemůže vyrovnat. 

Karkulka proto prozradí vlkovi přesný popis cesty do babiččiny chaloupky, aniž by jí vědomě došlo, co tím způsobuje. Vlastně mu tím říká: „Babička je zralá žena, která by měla být schopna poradit si s nebezpečím, jež představuješ, zatímco já toho ještě schopna nejsem, protože jsem nezkušená.“ No uf. Rada pro všechny babičky: Až budete chtít dát své vnučce čepec symbolizující ženskou zralost, zeptejte se jí, jestli už se na to cítí – nemusíte to totiž přežít.

Na konci pohádky dochází (stejně jako u Jeníčka a Mařenky) k překonání této mety zralosti. Ta je symbolizována „porodem“ Karkulky a babičky z vlkova břicha poté, co mu ho myslivec rozřízne. Karkulka je tak nově silnější, sebevědomější a zkušenější osobou, která ve své nové stabilní pozici taky rozhodne, jak s vlkem naložit. Je to právě její nápad, aby vlkovi do břicha zašili kamení a nechali ho napospas svému osudu. Pokud by toto rozhodnutí neučinila, nemohla by tak překonat svoji slabost a naivitu, již projevila dříve toho dne v lese. Toto její rozhodnutí symbolizuje, že si musí umět sama poradit a svého svůdce se zbavit, jinak ji v budoucnu opět čeká nebezpečí. 

Fakt, že Karkulka toho dne sešla z vytyčené cesty, byl typickým pubertálním vzdorem, kterým si prošel každý z nás. Karkulka se díky tomu, co prožila, poučila z vlastních chyb a uvědomila si, že matčino varování nebylo žádným pedantským omezením, ale logickým úsudkem. Došlo jí, že vzdorováním a trucováním v životě nic nevyřeší.

Určitě vás zajímá, proč (když byla teď tak drsná) Karkulka nerozhodla, že nechají vlka vykrvácet. Bylo to opět ze zcela praktického důvodu – aby tento čin nezanechal v dítěti (a především v dívkách) obavu, že porod vlastně zabíjí matku a že je každé rodící se dítě zkázou pro rodičku.

Karkulka vyšla z naivní dětské nevinnosti, utkala se s vlastním nitrem a tužbami a překonala existenční krizi, z čehož vyšla moudřejší, znovuzrozená a silná – zkrátka byla konečně hodna nosit červenou čepičku.

Autor: Patrik Sláma

Poznámka redakce: Autor textu čerpal zejména ze statí Bruna Bettelheima. Pokud vás problematika pohádek zajímá podrobněji, nemůžete udělat nic lepšího, než do nich nahlédnout taky.