Blog

Beat básnířkou

autor: | 23. 10. 2023 | Ostatní

Může být (za)bitá generace dodnes živým tématem?

Před několika málo dny jsem ve vlaku mimoděk vyslechla rozhovor, jehož hlavním tématem bylo odpojení mladých lidí od reálného světa, snění se smysly utlumenými sluchátky a nekonečná prázdnota jejich obličejových i řečových výrazů. Ku podivu mě ale k napsání článku po vyslechnutí oné zevrubné analýzy nepříliš vzdálené věkové kategorie nemotivovala touha po zadostiučinění. Díky obligátnímu zakončení celého dialogu, totiž konstatování, že předchozí generace nic podobného nepamatují, se mi ovšem dostalo jedinečného impulzu pro letmý exkurz do hlubin (ne)dávné literární historie, protentokrát se zastávkou u díla české básnířky Šárky Smazalové, velmi sporadicky reflektované členky seskupení Vám pravděpodobně známého pod názvem Beat generation.

Možná právě teď pochybujete o tom, co perspektivního může dnešnímu člověku poskytnout četba autorů, o nichž se nejčastěji hovoří jako o lidech vyloučeníhodných z kultivované společnosti, (z)bitých událostmi všednodenního i bujarého nočního života naplněného omamnými látkami, nezávaznými vztahy, toulkami a extravagantními nápady. Inu, pokud budete pokračovat ve čtení následujících řádků, možná na tom posledním zjistíte, že ve Vás na první pohled surová a nízká literatura probouzí překvapivě hřejivé a povznášející pocity a lze v ní rozpoznat jistý vzorec, prostřednictvím něhož se lidské společenství dodnes (pochopitelně za pomoci odlišných prostředků) vyrovnává například s krizí zvanou dospívání.

Nechat se zlákat Flétnovým vábením

Namísto sáhodlouhých popisů vlivu amerických autorů (Ginsberg, Kerouac, Cassady, Burroughs…) na atmosféru v našem kulturním prostoru kulminujících v rozmezí let 1965 a 1968 si dovolím využít několika vět z rekonstrukce rozhovoru s Bohumilem Hrabalem. Hrabal měl příležitost poznat nejen prostředí, ale především obyvatele a pravidelné návštěvníky pražského domu zvaného Hanzlberk, hlavního centra veškerých forem umění:

„Beatnici – to byla generace, která ohromila i mě, a dá se říct, že zapálila celou mladou Prahu. Najednou tady byla skupina, která to, co říkala, i žila. Skupina vandráků, těch hipsterských andělů, jak si taky i říkali, kteří riskovali život…“

„Ginsberg byl tady v Praze. Já jsem s ním mluvil na Hanzlberku, to je opuštěný barák v Praze, který obsadila skupina mladých lidí někdy v roce 1965 a nastěhovali se tam malíři a básníci a tanečníci Turba, Boris Hybner, fotograf Ahasver, a on byl jejich hostem. Mám dojem, že v roce 1968, když byl v Praze máj, tak byl nějaký študentský průvod nebo majáles a vezli na voze Ginsberga v bílých teniskách a byl prohlášen králem toho majálesu, vousatý, ukláněl se, a já jsem ho potom druhý den zastihl na tom Hanzlberku…“

K pravidelnému osazenstvu zmíněného squatu patřila taktéž Šárka Smazalová, která bývá někdy označována za „druhého Václava Hraběte“. Této mladé autorce nelze rozhodně upřít, že nepochybně patřila, jak píše Ginsberg ve své stěžejní sbírce Kvílení, „mezi nejlepší hlavy své generace zničené“. Skládání básní se věnovala již od útlého dětství a již jako náctileté jí vycházely básně v Mladém světě, Divokém víně, My 67 nebo ve Večerní Praze. Ve výboru s názvem Flétnové vábení, bychom však jakékoliv stopy dětské bezstarostnosti hledali jen s velkými obtížemi. „Výsostně krásná mladá žena s černými vlasy a černýma očima“, jak o Šárce hovořil Radim Vašinka, dramaturg Divadla Orfeus, velmi často situuje svou poetiku do samoty uvadajících podzimních večerů, které vyplňuje zdánlivě lichými úvahami o zautomatizovaném světě, který je vyprázdněný, cizí, nefunkční a tíživý. Tuto tíhu nelze, snaze navzdory, utlumit ani všudypřítomnými zdrobnělinami, zjemňujícími přirovníními a nerýmovanou melodičností jednotlivých veršů. Celkový efekt tíživosti skladby je navíc umocňován naléhavostí opakujících se slovních spojení a motivů:

Dívám se do zahrady

oknem duše

v den kdy

sny tají na pláč

Se stromu padal list

žlutý jako láska

smutný

jako láska

(Š. Smazalová, Dívám se do zahrady, 1972)

Ať už ve Vás více zarezonuje Ginsbergovo Kvílení nebo se necháte nalákat na Flétnové vábení Šárky Smazalové, pokuste se mít na paměti to, že volání o pomoc může mít různé podoby a stanicí dospívání jsme jednou i my jeli, i když rozdílné okolnosti kolem nás míjely. Nejinak tomu bylo i v generaci (za)bité mlčením.

Autor: Denisa Krupková

1 komentář

  1. hitman.agency

    Howdy! Do you know if they make any plugins
    to help with Search Engine Optimization? I’m trying to get my blog to rank for some targeted keywords but I’m not seeing very good gains.

    If you know of any please share. Thank you! I saw similar text here:
    Scrapebox List

    Odpovědět

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Podobné články

Útěk ze sociálního vězení

Útěk ze sociálního vězení

Díla současných francouzských autorů, kteří se těší velké pozornosti a zasloužené popularitě, jsou považována za velmi osobitá, otevřená a upřímná. Annie Ernaux (držitelka Nobelovy ceny za literaturu), Didier Eribon a Édouard Louis odhalují ve svých povětšinou...

Když knihomolové vybírají jméno pro holčičku

Když knihomolové vybírají jméno pro holčičku

A je to tu… Před pár měsíci jste si při zpozorování dvou tenkých čárek na testu uvědomili, že se vám navždy změní život. Když už se s novou skutečností srovnáte a pomalu se začnete připravovat na nové „my“, čeká vás ještě jeden důležitý úkol. Vybrat tomu malému...

„Wolkeroviny“ aneb Jiří Wolker bude mít narozeniny

„Wolkeroviny“ aneb Jiří Wolker bude mít narozeniny

Jiří Karel Wolker, který poprvé vykoukl na svět 29. března 1900, by v letošním roce oslavil své 124. narozeniny. Ale kdo to vlastně byl? Co se skrývá za jménem Jiří Wolker? Jeho dílo je jasným důkazem toho, že pravá genialita často zůstává neodhalená, skrytá pod...