Za ty roky, co čtu, jsem v knihách narazila na spoustu nejrůznějších záporných hrdinů. Ať už jde o notoricky známé představitele ultimátního zla, jako je například Richard III., nebo o rozporuplné postavy, které sice zločiny páchají, ale my čtenáři jim fandíme (Jánošík). Zločiny jako takové lidstvo přitahují už od samého počátku, což i dnes dokazuje popularita kriminálek a detektivních knih –⁠ a já jsem jejich velkým fanouškem. V tomto článku bych se ale ráda zaměřila na hrdiny z tzv. klasické literatury, kteří něčím upoutali moji pozornost. A aby byl seznam co nejrozmanitější, vybrala jsem jak autory z různých zemí, tak i různé typy provinění. 

^{Pachatel: Georges Duroy, dílo: Miláček (Guy de Maupassant), provinění: intriky}

Tento chlapík je skutečně vypečeným „miláčkem“. Kariérista, který si jde za svým bez ohledu na city ostatních. Má ovšem jednu velkou výhodu: Umí okouzlit ženy a nebojí se toho využít. Ať už se jedná o manželku dávného kamaráda, jenž mu pomohl vyhrabat se z nouze, nebo o postarší zajištěnou vdanou dámu. Hlavní je, že se Georges dostane do vyšší společnosti. Pomyslnou korunu svému intrikaření nasadí v případě, kdy ho jeho láskou poblázněná milenka začne nudit, a tak si jednoduše nabrnkne její dceru, se kterou se, aby toho nebylo málo, rovnou zasnoubí. Takového zeťáka by si přál každý.

^{Pachatel: Médeia, dílo: Médeia (Euripidés), provinění: dvojnásobná vražda vlastních dětí, vražda sokyně v lásce}

Médeia je typickým příkladem ženy, která rozchod „trochu víc“ vyhrotí. Jenže Médeia po zjištění, že má její muž Iáson vyhlédnutou jinou slečnu, nevyházela Iásonovi z okna věci na ulici, jak bychom asi od podvedené ženy očekávali, ale rovnou se zbavila jeho nové lásky. Co si budeme, vražda milenky v afektu by se dala ještě jakž takž pochopit. Tím ale Médeia bohužel neskončila. Aby Iásonovi co nejvíce ublížila, rozhodla se ze světa sprovodit i jejich dvě děti. Často slýchávám, že Eurípidés, autor tohoto díla, zachytil, jak tenká může být hranice mezi láskou a nenávistí. Já říkám, že se ta ženská úplně pomátla. Prostě šílená Médeia.

^{Pachatel: anonymní, dílo: Černý kocour (Edgar Allan Poe), provinění: týrání zvířat, vražda}

Tentokrát jsem se zaměřila na páchání trestné činnosti, jež je obzvlášť ohavná: ubližování nevinným čtyřnohým tvorům. Hlavní obětí se stává, jak už název napovídá, černý kocour, kterého si náš pachatel pořídil se svojí manželkou. Co začne vypíchnutím oka, skončí až oběšením zvířete. Pachatel si poté sice pořídí kocoura nového, ale toho se po čase také pokusí usmrtit. Jaksi mu ovšem „ujede ruka“ a místo kocoura to schytá manželka. Kocour, nebo žena, na tom už tomuto tyranovi nezáleží.

^{Pachatel: Franz Moor, dílo: Loupežníci (Friedrich Schiller), provinění: týrání otce, intriky}

Ve hře německého dramatika Schillera vystupují jako hlavní postavy dva bratři – Karl a Franz Moorovi. A jak už to tak bývá, jednomu z bratrů fandíme, zatímco ten druhý by si mohl podat ruce s nejhoršími padouchy v literatuře vůbec. Co by to totiž bylo za německého záporáka, kdyby svou oběť nezavřel do sklepa, i když tedy v 18. století pro tento účel používali spíše věže. Vychytralý Franz Moor v touze po bohatství nejdříve intrikami odstřihne svého bratra od otce, aby poté otce uvěznil a na veřejnosti předstíral, že otec zemřel. A nebýt věrného sluhy, jemuž  se starého pána zželelo, by se tak i brzy stalo. Na přísun potravin do vězení totiž jaksi Franz zapomněl. Trochu drsná dieta, co myslíš, Franzi?

^{Pachatel: Julien Sorel, dílo: Červený a černý (Stendhal), provinění: podvody, pokus o vraždu}

Můj seznam antihrdinů uzavírá Julien Sorel, kterého byste navenek do kolonky „zloduch“ asi nezařadili. Kdo by taky čekal nekalosti od vychovatele, jenž touží po životní dráze kněze? Jeho osud je však podobný jako u prvního zmíněného „Miláčka“ Georgese Duroye. Julien se zaplete s vdanou ženou, ale na rozdíl od Georgese se mu to později vymstí. Exmilenka ho totiž propálí jeho nové známosti. A jak zareaguje Julien? Uteče, nebo bude třeba tvrdit, že si bývalá milenka vymýšlí? To by bylo moc jednoduché! Julien ji postřelí, aby si pak ve vězení při čekání na výkon trestu smrti uvědomil, že ji vlastně miluje. Autor výroku „ženy neví, co chtějí“ zřejmě nikdy nepoznal Juliena Sorela. 

PS: Snad mi náhodný týpek z 19 st. odpustí, že jsem ho použila jako ilustrační foto Juliena Sorela, ale přesně takto si Juliena představuji.

A kteří záporáci v knihách zaujali vás?

Autorka: Pavlína Peťovská