Začněme nastavovat zrcadlo napřímo bez přidaných omáček, o nichž není v popisných biografiích nikdy nouze. Začátek kariéry spisovatele bude takřka vždy ovlivněn tím, co si o sobě dotyčný myslí. Nejednou se mýtus o sobě samém vytváří tím, že „již od útlého dětství jsem věděl, že budu  spisovatel“. Pak přichází fáze, kdy se rodilý spisovatel rozhněvá na tuto samotnou představu, aby ji  posléze naplnil a řekl: „Osud tomu tak chtěl. Ano, stal jsem se spisovatelem.“  

Přeskočme fráze typu: „V dětství jsem napsal tak maximálně milostný dopis. Pár básní a  špatný sloh.“ Nebo: „Začal jsem se tak nějak cítit sám, a proto jsem začal psát.“ Čtenář si pak může  myslet, že spisovatelé/spisovatelky se rodí z nějakého zvláštního vrhu, kdy na počátku přesně ví, co je čeká, aby se pak vyvrhnuti na chvost školních kruhů snažili učinit ze svého vyloučení něco zajímavého a nosného pro budoucí generace. 

Přichází bod zlomu. Ve vyprávění příběhů na něj všichni čekají. V této souvislosti bych si nerad nechal ujít potěšení, abych neupozornil na klasickou šablonu. Narození – vědomí si výjimečnosti – společenský looser – zvrat – případný úspěch – vyhoření i s podstavcem svíčky –  legenda. Otázka pro vědce se nese sama ve znění: „Proč autoři píší o celém tomto cirkusu, který nazýváme autorským ‚pozadím‘ (nemyslíme tento výraz samozřejmě doslovně) a oni zase  nezbytným kontextem?“ Myšlenky autorů pravděpodobně nebudou přímo oddělitelné pro potřeby vědy od toho, co žili, zažívali, prožívali a o čem vlastně psali. Jirka O. je určitě proti tomuto oddělování. Takže v tomto případě „zdarec“ vědci. A teď již ke kulinářskému receptu ztraceného psaní podle Jirky.

Buďte egoisty. Váš život je jiný, než jsou životy ostatních. Vzpoura vůči autoritám a dospělým je nutná. My spisovatelé totiž sdílíme exkluzivitu s vědci, umělci, politiky a jinými  úspěšnými lidmi, jelikož víme o tom, o čem ostatní ne. Neboť ten zbytek opouští po třicátém věku pocit výlučných individuí a žije pro druhé (rodina atd.). Ale stále ve společnosti existují ti, kteří se pravidlům society a „dobrého chování“ nepodřizují. Nadaní a tvrdohlaví lidé, kteří své životy žijí až do samého konce. To jsou dle Jirky seriózní spisovatelé. Seriózní spisovatel není novinářem, jelikož se méně zajímá o peníze. 

Spisovatel je mimo jiné i estét. Vnímá krásu ve slovech a v jejich uspořádání. Přímo zbožňuje rytmus, zvukomalebnost a kvalitu prózy a příběhu. Egoisticky naladěn se dělí o své  zkušenosti a i když přímo nemusí mít tak dobrý estetický projev, přesto sem tam zableskne z jeho podání něco, co nelze podřídit utilitárnímu způsobu vyjadřování. Je to čirá krása, ne? 

S tím se mimo jiné pojí i touha vidět věci takové, jaké jsou. Zjistit si pravdivá fakta a předat je následovníkům, resp. těm, kteří hodlají vyslyšet ona kouzelná slova spojená ještě do kouzelnějších příběhů.  

Nakonec je pak v díle skutečných spisovatelů přítomna vůle posunout svět náležitým směrem. Jirka neopomíjí politický aspekt díla, který má utvářet představu o druhu a způsobu vedení společnosti jako celku. Takřka revoluční apel je přítomný ve všech autorských počinech spisovatele,  neboť i sám názor, že umění nemá mít nic společného s politikou, se již pohybuje v nezměrné oblasti politična. Jak by ne. Jsme přece již podle praotců Řeků společenskými bytostmi. Jsi jako Jirka O.? Gratuluji. Nejsi jako Jirka O.? Pojďme společně hledat dále, třeba se v  nějaké další osobě uvidíš jako v zrcadle.

Autor: Gilbert